Blog

Koncový nátěr fasády si nejvíce spojujeme s tím, co je vidět – tedy s jeho estetickou funkcí. Pravdou je, že promyšlené barvy na fasádě domu dokáží dotvořit architektonický záměr a i z relativně fádní nemovitosti udělat atraktivní a moderně vyhlížející záležitost.

Výrobci a dovozci fasádních nátěrů v posledních letech doslova zaplavili trh obrovskou nabídkou nejenom kvalitních nátěrových hmot, ale i neméně širokou paletou barevných škál a tónovacích možností. Ani sebepestřejší a sebezářivější fasáda však svým majitelům radost neudělá, pokud se na vnější straně domu po prvních jarních deštících promění v zebrovanou a barevně povadlou plochu.

Proto je kromě hezkých barev také velmi důležitá kvalita nátěru a jeho odolnost vůči působení teplot, mrazu, vlhkosti, kyselým dešťům, agresivním exhalacím apod. Tomu všemu musí tenounká vrstva fasádního nátěru odolávat, a přitom si dlouhodobě uchovávat své estetické a mechanické kvality. V sázce jsou kryvost, stálost a odolnost takového barevného nátěru.

Krásná fasáda není vše

Základním posláním vhodně vybraného a správně provedeného fasádního nátěru je ochránit vnější plášť domu, a tím také práci, peníze a čas, které jsme do zvelebení svého domu investovali. Pokud k výběru fasádního nátěru přistoupíme spíše nahodile, může se stát, že plocha fasády i konstrukce ukryté pod ní začnou předčasně chátrat. Špatně zvolený nátěr uzavře difuzní fasádní vrstvy a dům přestane „dýchat“.

Následně se mohou začít objevovat plísně, kondenzace par může poškodit obvodovou konstrukci a vnitřní omítky. Ve vlhčím prostředí budeme vynakládat více peněz za topení a zároveň budeme také častěji větrat. Jde tedy o poměrně rozsáhlou škálu faktorů, které by měly výběr barev a technologie respektovat. Mezi nejdůležitější patří klimatické podmínky, v nichž se nachází nemovitost, typ omítky, na kterou budeme nanášet barvu, a stav podkladu.

Typy fasádních nátěrů

Nabídku fasádních barev lze rozdělit do tří základních skupin. Akrylátové fasádní barvy můžeme aplikovat na jakýkoli podklad včetně starých nátěrů, pokud mají dokonalou přilnavost. Nestačí opravit jen nedržící místa, pryč musí i sprašující nátěry. Tyto barvy se pohybují ve středních hodnotách paropropustnosti.

Silikátové fasádní barvy se vyznačují tím, že jsou pojené vodním sklem. Používáme je pouze na podklady obsahující křemík, což jsou minerální omítky, případně na staré silikátové nátěry, pokud jsou ovšem schopny unést další nátěr. Tento typ barev nelze použít na podklady obsahující sádru a před aplikací je většinou nutné omítku penetrovat základním nátěrem na bázi vodního skla. Pokud jsou podmínky zpracování silikátových barev správně dodrženy, jsou jejich nátěry velmi stálé a vyznačují se nejvyšší paropropustností.  Jejich životnost pak závisí především na kvalitě podkladní omítky.

Silikonové disperzní barvy

Silikonové barvy, lépe řečeno silikonové disperzní barvy, jsou patrně v současné době nejpokročilejší fasádní nátěrovou hmotou dostupnou na trhu. Ty nejrozšířenější vznikají tak, že se do vhodné základní záměsi disperzní barvy přidá bezrozpouštědlová silikonová emulze, která vyzrálému nátěru dodá vysokou vodoodpudivost, a podstatně tím sníží jeho nasákavost vodou. Proto tyto nátěry pak dokonale brání průniku srážkové vody do fasády, a to i v případě větrem hnaného deště.

V kombinaci se značnou paropropustností však zároveň umožňují fasádě dýchat. Silikonové barvy můžeme nanášet na libovolný podklad i na kvalitní starý nátěr. Barvy od jednotlivých výrobců se mohou lišit především množstvím silikonové emulze obsažené v nátěru. Dodejme, že i když se jim říká silikonové, procento této látky je v nich zastoupeno skutečně ve velmi malé míře. Tyto barvy mají střední paropropustnost a vysokou vodoodpudivost. Vyznačují se také enormně vysokou životností.

text: Stojan Černodrinski, foto: archiv firem

Bez povšimnutí nelze kolem stavby projít. Není zcela obvyklá. Není však ani okázalá. Při příchodu z centra obce upoutá chodcovu pozornost vysoký štít bez oken. A čím? Souvislou, ničím nerušenou dřevěnou plochou v sytém červenohnědém tónu. Plášť domu z mořené borovice hřejivě vyniká na pozadí světlých omítek okolní zástavby. Jako by sálal teplem.

Hledání tvaru

Budově nedala podobu nějaká prvoplánová výtvarná koncepce. Nic podobného. Její vzhled je výsledkem mnoha vzájemně působících faktorů. Architekt David Kraus formu nenastolil, ale poctivě a citlivě ji hledal. A tak jako nalezená není vlastně výmyslem, ale odpovědí. Stavba vychází z přání, ale i z finančních možností investora. Tím byl při práci limitován také architekt. Rok a půl oba diskutovali o svých představách a vysedávali nad náčrty.

Kraus musel vytěžit maximum z řady omezení. K nim patřily pochopitelně poloha a tvar parcely, její orientace ke světovým stranám i terén. Tyto konstanty však vyvažoval další určující prvek, jímž byla materiálová kategorie budovy – dřevostavba. Investor ji chtěl proto, že si takové bydlení oblíbil při dvouletém pobytu v zámoří. Architektovi zas tato technologie dává vcelku neomezené možnosti, neboť je velmi variabilní. V tomto konkrétním případě se skutečně ukázala jako nejvhodnější.

Dům stojí u severního okraje rohového pozemku. V podélné ose svého půdorysu je zalomen do tupého úhlu. Otevírá se k jihu a nastavuje slunci francouzská okna hlavního obytného prostoru a terasu. Oběma štíty se obrací kolmo k linii dvou ulic, které ostrým úhlem svírají parcelu.

Sedlová střecha, jejíž hřeben se svažuje od štítu s krbovým komínem, nemá takřka žádné přesahy. Její okraje jsou staženy až k okrajům oken. „Jako když si vezmete čepici a hodně si ji narazíte na hlavu,“ nalézá přirovnání David Kraus. To proto, aby dům nepůsobil robustně. Opticky ho zmenšuje i barva fasády.

Stavba na pokračování

„Měl to být levný dům. A měl ukázat, že zajímavě se dá stavět z materiálů, které jsou zcela běžně dostupné,“ říká architekt Kraus. Finance ovšem nakonec zasáhly do projektu i jeho realizace víc, než se čekalo. Se zadavatelem počítali desetitisíce i pětitisíce. Stavba je proto ze strany nižšího průčelí oproti původnímu záměru o něco kratší.

Nastalé obtíže ale jen o to důkladněji prověřily základní princip architektovy koncepce dostupného rodinného domu. Konkrétně se projevily v tom, že zatím investor realizoval jen první fázi výstavby, takže dokončené je pouze přízemí. Dostavbu podkroví, které autor dimenzoval pro ložnici, koupelnu a toaletu, plánuje majitel na dobu, až se domácnost rozroste o další členy. V tom případě se v hale u kuchyňského koutu, která slouží jako jídelna, otevře strop na galerii. Na ni povedou schody v místě současné spíže, jež se pak zmenší a ukryje pod schody. Mimochodem – vzhled interiérů je prací majitele.

Vážnou ránu pro rozpočet stavby znamenaly požadavky statiků na základy. Ty jsou podle Davida Krause poněkud předimenzovány. Těžké nákladní vozy totiž najížděly přes pozemek k ostatním parcelám, a tak se svah sesedl. Statici se pak obávali, že terén bude nestabilní a dům neunese.

Rodinný dům budoucnosti

Vzhledem k tomu, že hrubá stavba stála do týdne, jeví se dva roky trvající boj s obecními úředníky jako příliš dlouhý. Podle názoru Davida Krause i jeho klienta byl zřejmě problém v kvalifikaci lidí na stavebním úřadě. Někdy prý dostatečně nerozumějí věcem, o kterých rozhodují. Údajně se děsili toho, že by v obci měl vyrůst atypický dům. Příčina tkví možná také ve skutečnosti, že dřevostavby nemají v naší zemi tradici jako ve Spojených státech, v Kanadě nebo na severu Evropy. Přitom se jedná o technologii budoucnosti, která si rychle získává oblibu. Dokazuje to i dům v Říčanech. Má zajímavé vzezření a jeho provoz je ekonomicky nenáročný. Přízemí s inteligentně řešenými dispozicemi vyhřívá jediný radiátor a temperované dlažby.

Smysl projektu se architektovi podařilo naplnit. Za obnos, který si běžně účtují výrobci typizovaných montovaných staveb, lze získat individuálně řešený dům, střižený investorovi i danému prostředí přesně na míru.

text: Ondřej Vaněček, foto: Lubomír Fuxa, Filip Šlapal