Láska ke kamenům provází zahradního architekta Stanislava Špoulu od samého počátku. „Nejprve jsem objevoval kameny pouze jako doplňky zahradních zákoutí či jako zajímavé detaily, teprve později se staly páteří mých kompozic,“ vysvětluje. Práce s kamenem ovšem není vůbec snadná. Některé kusy váží i více než deset tun, běžně se v zahradách pracuje s metrákovými kameny. Jde většinou o čedič, tefrit, žulu nebo vápenec.
Další důležitou komponentou jsou drobné oblázky a valouny, kterými je zahrada na různých místech poseta nebo systematicky sestavena do dlažby. Velké kameny představují zajímavé geometrické tvary a téměř vždy jde o impozantní sochařské dílo. Značnou výhodou pro zahradníka je společné budování zahrady i domu. Lze využít těžkou techniku k hloubení jezírek, z nahromaděné zeminy se mohou téměř okamžitě vršit terénní valy a používat vytěžené kameny.
Základ určila historie |
| Historicky patří Tetín k nejstarším českým vesnicím. Jeho počátky jsou v pověstech spojovány s Krokovou dcerou Tetou. Panství bylo později vdovským sídlem kněžny Ludmily a v dalších letech připojeno ke Karlštejnu. Počátkem 20. století byla lokalita vážně poškozena těžbou štěrku a pozemek ztrácel svoji hodnotu. Nacházel se na neúrodné půdě v ulici Na průhonech, kde se léta vodil pouze dobytek na pastvu, a později sloužil jako divoká skládka s náletovými dřevinami. Nový majitel počítal s důkladnou rekultivací půdy a s projektem, který bude respektovat historický odkaz dané oblasti a splyne s okolní divokou přírodou. Kamenná zahrada na ploše 3 600 m2 kopíruje nedaleká vápencová skaliska s protékajícím potůčkem a evokuje staré hradiště s výhledem na hlavní dominantu obce, na kostel sv. Ludmily. |
Zahrada s kamennou páteří
V tetínské zahradě jsou kameny páteří a valy pozadím, které odděluje pozemek od sousedů. Zemní valy jsou široké asi 10 metrů a výška dosahuje více než 5 metrů, pod nimi jsou schované garáže a technika pro udržování chodu jezírek. Půda musela být důkladně rekultivována a kameny (převážně valouny, vápenec, drti a štěrky) poté doplněny dalšími kusy ze severočeských lomů (zejména tefrit z obce Kravaře v Čechách). Kámen se použil na budování teras, zdí, cest, schodů a jezírek, některé kameny se opracovávaly, aby poté posloužily jako působivé dekorace.
Celkem se na pozemek navezlo přes 1 500 tun kamene. Největší kámen (14tunový trojkámen) se nachází u hlavního vchodu do zahrady, drží část hlavní terasy a evokuje představu domu na skalním útesu, z kterého vytéká pramen. Ostatní kameny (10tunové „dvojáky“) doplňují působivou scenérii společně s „jednoduchými“ kameny o váze 5 až 8 tun. Zároveň zpevňují kráterová jezírka mezi skalisky, do nichž tečou dva velké vodopády a boční potůčky.
V horní části zahrady se nachází sluneční vyhlídka směrem na panoráma Tetína s kostelem sv. Ludmily. Vedou sem kamenné široké schody, na kterých se dá posedět, stejně jako na schodech protějšího kostela přes údolí. Hradby představují kamenné zídky, které drží svah a zároveň nabízejí klidná stinná zákoutí, kde je možné posedět s přáteli na kamenných kvádrech u kamenného stolu a ohniště. Přírodní atmosféru dotvářejí vhodně vybrané stromy, keře, rostliny a okrasné trávy.
| Více článků z rubriky ZAHRADA na www.dumabyt.cz nebo www.modernibyt.cz. |
Ve stínu vzácných dřevin
„Tak jako začínal malovat Jan Vermeer své obrazy vždy v rohu plátna, začínali jsme i my s prací v rohu zahrady, v zadní části valu,“ podotýká autor projetu Stanislav Špoula. Zemní val nyní nahrazuje pevná zeď z tefritu, prokládaná kamenem s červeným prokreslením z lomu Třebnuška u Rokycan. Vše bylo zpevněno betonem, který není zvenku vidět, a zeď působí dojmem klasické pokládky na sucho. „Nebyla to žádná manýra, museli jsme řešit hlavně sousedské vztahy a zároveň vytvořit soukromí pro naši kamennou zahradu.
Protesty se týkaly především ztráty výhledů do krajiny a na starobylé město, podstatná pak byla vzdálenost zdi od pozemků sousedů a také její výška,“ dodává Stanislav Špoula, ukazuje výsledné dílo a nabízí posezení v zadní části zahrady v blízkosti oné zdi ve stínu rychle rostoucích dřevin. Postupně tady vznikne borový háj. Ve střední části se dále vysázely klasické druhy hedvábných a stříbrných borovic (Pinus strobus, Pinus parviflora ´Saphir´), které probarvují jeřáby (zejména Sorbus hardeggensis) a deset druhů javorů (zejm. Acer palmatum disscatum ´Garnet´). Dominantami této části jsou ovšem vzácné cedry, zejména převislý cedr himálajský (Cedrus deodara ´Pendula´), po kamenech se pnoucí plazivý cedr (C. deodara ´Feelin Blue´) a další dva druhy, jež vytvoří společně s kameny „posezení v zátiší pod cedry“.
Bohatá paleta borovic |
| S kameny se v zahradě bude střídat řada vzácných borovic, například borovice černá (Pinus nigra ‚Giant de Swiss‘ nebo Pinus nigra ‚Strypemonde‘); svítivě zelená borovice bělokorá (Pinus heldreichii ‚Schmidtii‘); háj budou zdobit i japonské borovice: hustokvětá (Pinus densiflora ‚Oculus Draconis‘ nebo ‚Umbraculifera Tanyosho‘) a bílá japonská borovice s malými květy (Pinus parviflora) či pokroucené borovice z kalifornských hor (Pinus contorta ‚Spaan´s Dwarf‘) společně s mnoha dalšími druhy nízkých plazivých borovic, vytvářejícími klečový pás, který zpevňuje svah (Pinus sylvestris ‚Albyns‘, Pinus strobus ‚Pendula‘ a další). |
V hlavní roli kámen, voda a okrasné trávy
Společně s osazováním kamenů pamatuje Stanislav Špoula už v základním projektu, kromě nezbytné flóry, také na vodu. „U jezírek a vodopádů je třeba zajistit velký prostor pro bezproblémový chod oběhových čerpadel a také navrhnout speciální drenážní systém, který kromě jiného ochrání dům při záplavách. To vše s ohledem na danou vegetaci,“ dodává a připomíná složitý systém tří jezírek a tří vodopádů v této zahradě. Jedno jezírko s vodopádem se nachází při vchodu a dvě propojená jezírka (či spíše jezera) s vodopády v nitru pod hlavním zemním valem.
Společně s vodní technikou (dvě výkonná čerpadla a velkoplošný filtrační systém) jsou v podzemí i prostorné garáže. K vodě neodmyslitelně patří okrasné trávy. Favority Stanislava Špouly jsou Festuca, Spartina pectinata ´Aureomarginata´, Cortaderia, Panicum, Carrex nebo Molinia. Jejich předností je úhledný vzhled po celou vegetaci a v době růstu výrazně zahušťují prostor. Vysazují se jako solitéry, případně v malých a řídkých skupinách. Na zahradě v Tetíně se propojují s různými druhy vřesů (Calluna vulgaris), vřesovců (Erica carnea) a skalniček. Mezi nimi si našly své místo opadavé barevné dřišťály (Berberis), nádherné skalníky, brsleny, mateřídoušky, plazivé hortenzie, floxy, čechravy, kaliny, různé druhy vřesovištních azalek a zakrslých rododendronů.
Nad nimi se v severním svahu majestátně tyčí himálajské břízy (Betula utilis ´Jacquemontii´), kuželovité kompaktní habry, které pak na rovině směrem do nitra zahrady přecházejí v impozantní živý plot. Po celé zahradě se volně vysázely také smrky, zejména nenáročný smrk ztepilý-hnízdovitý (Picea abies ´Nidiformis´) a smrk plazivý (Picea abies ´Formánek´), který na řadě míst kopíruje terén a střídá se s hustými trsy marocké pouštní trávy (Festuca mairei) a s pichlavými koberci kostřavy medvědí (Festuca scoparia ´Pic Carlit´). Pestrou paletu květů uzavírá kručinka (Genista lydia) se svým zlatým kobercem. Přestože se majitelé snažili zachránit staré původní stromy, nakonec tu zůstala pouze padesátiletá lípa. Krášlí vchod do zahrady a její větve dopadají na starobylou kovanou bránu.
text: Vlastimil Růžička, foto: Bořek Zasadil
Renovace starého
Přelomový bod v konstrukci i realizaci komínů znamenaly komínové systémy stavebnicového typu. Jejich výhody jsou neoddiskutovatelné: zejména rychlost a snadnost stavby či garantované technické, izolační a protipožární vlastnosti. Vnitřní keramický povrch komínových dílců je připraven zvládnout agresivní chemické působení spalin i vysoké teploty. Stavebnicové systémy jsou velmi variabilní a umožňují také bezchybné a přitom snadné připojení jakéhokoliv spotřebiče – například pomocí různých adaptérů. Další významné plus, které si stavebnicový komínový systém může připsat na své konto, je jeho univerzálnost.
– Bezkonkurenční cena – získáte špičkový komínový systém za cenu běžného šamotového.
Nový komínový systém s tenkostěnnou izostatickou vložkou je použitelný pro všechny typy paliv a staveb včetně pasivních domů. Díky unikátní cihelné komínové tvarovce Heluz Duo již není nutné používat tepelnou izolaci ani při vysokých teplotách, což šetří peníze i čas nutný pro výstavbu komínu. Izostatické vložky vyráběné nejmodernější technologií jsou odolné vůči agresivnímu kyselému kondenzátu, který vzniká při zatápění, korozi i vlhkosti, která ohrožuje komín při používání méně kvalitního topiva.
Zahrada jakoby byla k středomořskému řešení předurčena už svým půdorysem – protáhlý obdelníkový tvar, lemovaný kamennými zdmi, postupně přecházející v dvouřadou alej ovocných stromů napomohl vytvořit formální italskou renesanční zahradu s přísnými geometrickými liniemi, pečlivě a pravidelně tvarovanými rostlinami a květinovými záhony oddělenými nízkými živými plůtky.
Komu by se tu naopak nevedlo, jsou pravé italské cypřiše, které by brzy vymrzly. Ale s tím si architektka hravě poradila – zvolila sloupové tisy ‚Fastigiata Robusta‘, které krále italských zahrad věrně připomínají. Přestože vrstva půdy na pozemku není vysoká, zadržuje příliš vláhy. Aby se rostliny „neutopily“ (některé zcela uhynou, jehličnanům obvykle zrezne jehličí), byla celá plocha trávníku důkladně drenážována.
Reiner Moll doporučuje volit čisté linie a prosté geometrické tvary, které vyzývají k různým kombinacím a ponechávají prostor pro individuální projev. Jako příklad univerzálního sortimentu uvádí umyvadla Loop či minimalisticky působící série Subway (vyrábí Villeroy & Boch).
A co je tak zvláštního na jeho pozitivní a optimistické keramice? Z vnější strany vypadá jako prostá bílá a teprve pohled dovnitř odhaluje to pravé barevné potěšení. Může to být třeba povzbuzující krémově žlutá nebo osvěžující zelená, umyvadlo s dekorem veselé slunečnice nebo s uklidňujícími vlnkami či barva hebce mazlivá růžová pro pohlazení na duši. Vše se rozvíjí v barevnosti a variabilitě nových tvarů, kruhové linie ustupují, do hry se dostává čtverec, obdélník, trojúhelník a elipsa.
Druhý designér, Sebastian Conran z londýnského designérského studia Conran & Partners, označuje za svůj inspirační zdroj „obyčejné“ bílé vejce. Nejpatrnější je to na kolekci nazvané Aveo, kterou navrhl pro Villeroy & Boch. Výrazná estetika se pojí s promyšlenou šířkou celého koupelnového programu.
Kvalitu definuje u keramických výrobků tvarová přesnost, homogenita keramického střepu a minimální pórovitost. Rozdíly v keramických výrobcích jsou dány rozdílnou kvalitou surovin a technologií výroby. Zatímco prasklý hrnek nebo mísa nás tolik netrápí, jsou oblasti, kde se musíme mít na pozoru. V případě keramických vložek do moderních komínů je přeci jen v sázce naše bezpečí.
Na trhu dnes nalezneme produkty celé řady výrobců keramických komínů, jen málokterý má ale srovnatelnou historii s firmou 
Výroba tenkostěnné keramické vložky patří k know-how 
Zlatice (Forsythia) bývá v průběhu roku zcela přehlíženým, fádně nenápadným keřem. Během března rozkvete a tehdy objevujeme spanilý keř hustě obalený žlutými květy, které nám po dlouhých šedohnědých měsících přinášejí dobrou jarní náladu. Celkem osm druhů zlatic z čeledi olivovníkovitých (Oleaceae) pochází z východní Asie s výjimkou zlatice evropské (F. europaea), domácí v Albánii.
Kdoulovce (Chaenomeles) jsou nízké opadavé keře z čeledi růžovitých (Rosaceae). Známe čtyři druhy, všechny pocházejí z východní Asie. Často se pěstuje kdoulovec japonský (Ch. japonica), keř od země bohatě větvený. Většinou již počátkem dubna kvete sytě nebo cihlově červenými květy. Plody – malvice – jsou kulovité, žluté, nádherně voní. Jsou jedlé a mohou se zpracovávat na kdoulovcové želé a mošty.
Osm druhů pierisů (Pieris), patřících mezi vřesovcovité (Ericaceae), pochází ze Severní Ameriky, Himálaje a východní Asie. Kromě pierisu japonského (P. japonica) se u nás občas pěstuje pieris tchajwanský (P. taiwanensis) a pieris květnatý (P. floribunda). Pierisy kvetou velmi časně zjara, od konce února do března, proto je vysazujeme na stanoviště chráněné před větrem, abychom zabránili zbytečnému namrzání květů. Pěstují se podobně jako rododendrony. Výborně se kombinují s kalmiemi, kyhankami, cesmínami nebo azalkami. Dobře rostou na slunci i v polostínu, potřebují vlhčí, na výsluní hodně písčitou půdu. Neřežeme je, pouze odstraňujeme odumřelé větve.
Krásný, ale nebezpečný lýkovec
Seker existuje mnoho typů, některé jsou určeny ke kácení stromů (podtínací sekery), tesaři zase používají pro výrobu trámů tzv. širočinu. Kanadští dřevorubci pracují s dvojbřitými sekerami, specifickou sekeru mají řezníci, bez sekery se neobejdou ani hasiči. Mezi jednotlivými typy seker jsou rozdíly v tvarech, hmotnosti, délce, tvaru a úhlu ostří a v délce a tvaru násady. Sekery určené výhradně pro štípání dřeva mají tvar širšího klínu s úhlem od 12 do 35°, nebo jsou kombinací ocelové palice a klínu (tzv. kalač).
Jde o sekery, které jsou vhodné pro štípání menších špalíků, osekávání a zpracování větví i přípravu třísek. Jsou menší a lehčí (1,6 až 2,0 kg), což umožňuje přesné a bezpečné štípání i velmi malých třísek pro zátop, zároveň se ale uplatní i na zahradě. Oproti štípací sekeře mají ty univerzální slabší, ale zároveň širší čepele, takže snadno zvládnou i čerstvé dřevo. Univerzální sekera je v každém případě vhodný doplněk k větší štípací sekeře.
Štípací sekery bývají větších rozměrů a jsou také těžší. Jejich speciálním druhem jsou tzv. kalače, což jsou těžké sekery (kombinace kladiva a klínu) určené ke štípání těch největších špalků. Jejich hmotnost se obvykle pohybuje od 2 do 4,5 kg, což je záruka, že kalač vyvine při záseku dostatečně velkou kinetickou energii, která překoná odpor i velkých špalků z houževnatého a tvrdého dřeva. Na rozdíl od štípacích seker můžete kalenou patkou kalače bez obav zarážet ocelové trhací klíny do kmenů a dlouhých špalků. Běžnou štípací sekeru byste tím spolehlivě zničili, kalač tuto činnost hravě zvládne.
Nejlepší sekery se vyznačují především důmyslným tvarem a kvalitou použitého materiálu. Tvar pracovní části sekery totiž rozhodne, jak snadno se vám se sekerou bude pracovat. Materiál ostří musí samozřejmě něco vydržet, což předpokládá použití těch nejlepších ocelí. Další podstatnou věcí je kvalita topora. Pokud použijete topůrko z měkkého dřeva, můžete se v krajním případě dočkat situace, kdy nevydrží, což může skončit i vážným úrazem. Na tvaru násady záleží, jak pohodlně se vám sekera bude držet, případně za jak dlouho vám na dlani naskáčou mozoly.
Pokud vám dřevěný topor při práci praskne nebo se rozštípne, je nutné ho urychleně vyměnit. Dřevo ze zbytku topůrka musíme odstranit především z oka v hlavě sekery, což někdy může být dost pracná záležitost. Dřevo z hlavy sekery nikdy nevypalujeme, snažíme se jej vyrazit mechanicky, v ohni by totiž došlo k nevratnému poškození hlavy sekery (která zde může i prasknout). Ostří sekery se totiž nesmí ohřát na teplotu větší než 230 °C, protože by nenávratně změklo a otupilo. Pokud se hlava sekery na topůrku viklá a nedrží, je potřeba buďto vyměnit topůrko, nebo vložit nový fixační klínek, popř. namočit přes noc do vody či připevnit vhodnou bezpečnostní zarážku.
