Odvodnění by mělo být součástí projektu každé novostavby. Ale ani majitelé starších domů, které už nebaví vymetat po každém dešti louže před garáží, nemusejí zoufat. Řešení jejich problému se většinou najde. Dodatečná realizace odvodnění však může být technicky složitější a finančně náročnější. Problém odvedení vody od rodinných domů lze řešit dvěma základními způsoby. Terasy, betonové plochy a chodníky kolem domů lze odvodnit liniovým nebo bodovým systémem. Další způsob likvidace dešťové vody se provádí zatravňovacími vsakovacími panely, tvárnicemi nebo galeriemi sestavenými ze vsakovacích modulů.
Odkud odvést vodu
Pro modelové příklady vyžadující odvodnění není třeba chodit daleko. Může jít o betonovou plochu před garáží, která se zdá být v pořádku do chvíle, než zaprší a místo ní vznikne jezírko. I terasa je zdrojem potěšení jen tak dlouho, dokud z ní nezatéká do bytu. Fundované rady, jak při řešení odvodnění zpevněných ploch kolem rodinného domu postupovat, nám poskytl Ing. Petr Kopal: „V případě odvodnění zpevněné plochy před garáží potřebujeme kvůli únosnosti krytu žlabu vědět, jak těžká vozidla přes něj budou jezdit. Kvůli dimenzování velikosti žlabu je nutné znát i velikost odvodňované plochy.
Důležité jsou také představy investora o tom, jak má kryt žlabu vypadat, z jakého má být materiálu atd.“ U špatně vyspádované terasy zase záleží na tom, jestli se nachází v úrovni okolního terénu, nebo je umístěna v patře, třeba na garáži. V prvním případě je nutné konstrukci terasy rozebrat, např. odstranit dlažbu a vyhloubit odpovídající žlábek na uložení prefabrikátu odvodňovacího systému.
| Více článků z rubriky STAVBA najdete na www.dumabyt.cz. |
Maximální kapacita odvodňovacího systému
V druhém případě bývá odvodnění složitější. Pak je nutné zvolit co nejmělčí profil žlábku, aby se vešel do skladby podlahy. Hlavní je najít kompromis mezi požadavkem na zpravidla co nejmenší stavební výšku odvodňovacího prvku a maximální kapacitu odvodňovacího systému. Často se odvodňují i dvorky rodinných domů, případně vstupy do domů, které lze kombinovat s rohožkou nebo dvorní vpustí. Vody se musejí zbavit také plochy okolo bazénů, zimních zahrad, chodníky kolem domů a mimoúrovňové cesty ve svahu. U těch se umisťuje žlábek před schody, aby přes ně netekla voda a nemohlo dojít k uklouznutí (např. v zimě po námraze).
Například dříve se velmi často stavěly garáže v suterénu a k nim pak vedla poměrně dosti strmá příjezdová cesta. Proto je k odvodnění takových míst nejlepší použít pororošt – je téměř stoprocentní jistota, že přes něj se nikdy žádná voda nedostane. Štěrbinový kryt má sice žebírka profilovaná tak, aby po nich voda hladce sklouzla do žlabu, ale přesto se po nich do garáže byť jen minimální množství vody dostat může.
| Kam s vodou? |
|
Ze zpevněných ploch kolem rodinných domů lze vodu svést několika způsoby. Optimální je situace, kdy se v místě odvodnění nachází kanalizace s přípojkou. Vodu lze snadno odvést do dešťové kanalizace nebo do jednotné kanalizační soustavy. V místech, kde není k dispozici dostatečně kapacitní stoková síť a půdní podmínky to dovolí, je možné nechat dešťové srážky vsakovat. |
Pro potřeby odvodnění zpevněných ploch u rodinných domů se v současné době nejčastěji používají liniové systémy. Instalace bodových vpustí je složitější, protože někdy bývá obtížné vyspádovat odvodňovanou plochu do jednoho místa. Před garážemi se obvykle provádí liniový způsob odvodnění, protože je třeba zachytit vodu v určitém pásu nebo linii. Oba způsoby odvodnění lze kombinovat, takže je možné, aby žlab ústil do bodové vpusti. Třetím způsobem odvodnění zpevněných ploch je vsakování dešťové vody pomocí zatravňovacích vsakovacích panelů nebo galerie sestavené ze vsakovacích modulů.
Liniový odvodňovací systém může být např. z polyetylenu, betonu, pozinkované oceli, případně z nerezu (u venkovních ploch nebývá časté). Každý materiál má své výhody a nevýhody a záleží jen na investorovi, čemu dá po zvážení všech kritérií přednost. Důležitá je také správná volba krytu žlabu. Kryty se rozdělují podle použitého materiálu, únosnosti a vzhledu (např. štěrbinový, rošt nebo pororošt). Také je třeba rozlišovat mezi krytem určeným pro pěší provoz a krytem před vjezdem do garáže.
| ! Prohlédněte si on-line NEJVĚTŠÍ KATALOG RODINNÝCH DOMŮ ! |
text: Luboš Chott, foto: archiv firem, Veronika Kučerová, Petr Mach.
Jako kousek oblohy 
– cibule hyacintů (Hyacinthus orientalis) – modré a bílé odrůdy, 1 kus v plastovém květináči
„Před pár lety nejmladší syn dokončil školu a rozhodli jsme se, že se odstěhujeme z Prahy. Chtěli jsme si postavit dům a měli jsme vyhlídnutou jednu parcelu. Ale byly s tím samé problémy. Jednou jsme si vyjeli z Prahy. Bylo ošklivě a celý den pršelo. Dorazili jsme až sem a najednou se mraky protrhly a paprsky odpoledního slunce ozářily kopuli kostela. Pohled to byl úchvatný. Rozhodli jsme se, že se podíváme zblízka. A v tom naše jezevčice Elinka vběhla právě na tento pozemek. Vyrazili jsme za ní a najednou jsme se ocitli „v ráji“. Všude kolem tu kvetly pampelišky. A mně bylo v tu chvíli všechno jasné: Láska na první pohled. Pochopila jsem, že tady jsem doma. Do týdne jsem podepsala smlouvu a od té doby se můj život odehrává na této tři sta osmnáct let staré faře. Tady chci také dožít.“
O těžké cestě Aleny Vlčkové k ostřílené zahradnici svědčí například příhoda s květákem. „Jednou jsem nakoupila sazenice zeleniny. Já mám spoustu země, řekla jsem si, mám obrovskou zahradu, tak si vypěstuji svoji vlastní zeleninu. Vzala jsem květák, vydloubla drn trávy, strčila tam sazenici a čekala na úrodu. Ale ono nic!“ směje se paní Alena. „A to málo, co vyrostlo, mi sežrali slimáci. Teprve paní Libuška mi potom řekla, co se všechno musí dělat, jak musí být půda prohnojená a mnoho dalších věcí. Ale abych byla upřímná, některé knihy mi hodně pomohly a dost mi ještě pomáhají, třeba jak se stříhají růže.“
Paní Alena se po smutných zkušenostech z pěstování zeleniny rozhodla pojmout zahradu jako zónu klidu a odpočinku. „Rozhodně jsem si na sebe nechtěla uplést bič, abych tady od rána do večera otročila. Myslím si, že zahrada má být pro radost.“ Ale na zeleninu paní Alena úplně nezanevřela a vyhradila jí zadní část zahrady, kde pěstuje cibuli, česnek, hrášek i brambory. „Této půdě se intenzivně věnuji, hnojím ji králičími bobky a slepičím trusem. Trochu jsem měla problémy s kyselostí půdy, ale za pomoci paní Libušky a literatury jsem problém brzo vyřešila a zelenina roste jako divá. Lví podíl na tom má i moje past na slimáky.“
Nejtišší sousedé
Uplatní se všude, kde je nutné rychle a úsporně upevňovat lišty, panely, dekorační prvky, obkládat stěny i stropy profilovými deskami, stěnovými izolačními panely a fóliemi, a zvlášť dobře při montáži kanadské krytiny na střechy. Spíše než hřebíky však nastřelují drátěné „rozvidlené“ sponky, což jim dalo ostatně jejich český název. Umí však přitloukat i jehly a takzvané kolářské hřebíky se zápustnou hlavou. 
Díky hmotnosti jen jeden až dva kilogramy a obloukovému držadlu, které dobře „sedí“ v dlani i levákům, dokáží jak do stěn, tak do podlahy či do stropu zatlouci až 30 spon za minutu. Rychlost „vstřelení“ spony je kolem 40 km/h! Energii úderu lze nastavit v několika stupních. Obvykle nejsou specializovány jen na určitý druh a velikost spon a mohou pracovat s řadou jejich tvarů a rozměrů, dodávaných výrobcem jako systémové příslušenství. Ke spuštění dochází buď jednotlivě stisknutím spínacího tlačítka, nebo přitisknutím nosu sponkovačky k materiálu.
Kamélie a čajovník jsou si natolik podobné, že byly často zaměňovány. Zatímco kamélie dostala jméno podle Japonska (Camellia japonica), její nejbližší příbuzný má v názvu Čínu (Camellia chinensis). Pěstují se i další druhy rodu Camellia, nejčastěji však jen ve sbírkách botanických zahrad. Rozhodně totiž vyžadují chladný skleník, historickou oranžerii či fíkovnu. Jméno Camellia dostal rostlinný rod na počest misionáře Jiřího Kamela, který v 17. století šířil křesťanství na dálném Východě. Přepisem svého jména (německé „Kamel“ znamená velbloud) na latinské Camellius se zapsal na věčnost do rostlinného světa o mnoho dříve, než se velbloud vloudil mezi kuřáky.
Kultivovaný zjev rostliny a podobnost květu s šípkovou růží vysvětlují, proč se kamélii dostalo přízviska „japonská růže“. První rostliny se v Evropě objevily relativně pozdě – v roce 1739. Šlo nejspíše o botanický druh z přírody, protože větší slávu rostlině přinesly až novinky z Číny a Japonska, dovezené v roce 1792.
Protože kamélie není plně mrazuvzdorná, pěstuje se nejlépe ve skleníku. Zde ji můžeme chránit nejen před mrazem, nýbrž i před sluncem, a udržovat jí relativně stálou teplotu do 20 °C. Kvete obyčejně od února, některé odrůdy a přirychlené rostliny již před Vánocemi. Po celý rok je zelená, listy jsou podobné citrusovým: pevné, tuhé, lesklé, tmavě zelené. I keře jako celek jsou pevné, nevyžadují oporu.
Kořenový bal udržujeme stále vlhký zaléváním shora – nikoli tím, že by květináč stál v misce s vodou. Raději zaléváme obden; vodu, která proteče, za dvě hodiny slijeme. Nemáme-li jistotu, že je zálivková voda vhodná, zaléváme dešťovou. Zhruba jednou za měsíc zalijeme rostlinu směsí vody s vymáčenou hrabankou (hrst hrabanky na jeden litr vody). Pokud jí na zimu snižujeme teplotu, musíme omezit i zálivku, aby nezahnívala. Pro bohatší násadu květů je třeba poněkud omezit přísun vody v době od odkvětu do konce srpna. Kamélie se množí zjara řízky. Ty se řežou z nových vyzrávajících výhonů. K zakořenění potřebují teplotu jako rostlina a použití stimulátoru. Odrůdy, které koření jen velmi těžko, se roubují na ty snadno kořenící.
Nebojte se kamene
Oblíbený je hi-tech styl, ve kterém se objevuje kov v různých variantách v kombinaci s jednobarevnými homogenními plochami. Lesklé kovové detaily na obkladech vytvářejí s koupelnovým nábytkem harmonické spojení (např. nerezové umyvadlo, doplňky atd.). Metalické barvy, lesklý povrch s kovovými efekty, střídmá dekorace vycházející z geometrie (trojúhelník, kolo, obdélník) přímočarého designu umocňují výsledný efekt. Hlavní předností těchto sérií je rafinovaná střídmost v souladu s funkčností a strohost v luxusním provedení.
Design dřeva je často plně identický se skutečným dřevem, můžete mít v koupelně prkennou podlahu s přiznanými léty stejně jako dřevo upravené, lakované. Minimalizace spár, dlaždice jsou kalibrované, poskytují výrazovou přirozenost. Kopie keramických obkladů dřeva jsou opravdu k nerozeznání od těch pravých. Jejich devízou je bezproblémová údržba.
Jak si rozhodování usnadnit
Opatrnost je důležitá
Zahrada už sice byla upravena, ale daly se provést drobné změny, které napomohly ke stylovému propojení zelené střechy s charakterem zahrady. Výrazným estetickým i účelovým prvkem jsou dubová plata, která slouží k posezení a poležení – buď přímo, nebo na pohodlném nábytku. Na zahradě je poměrně hojně zastoupen kámen – velké balvany, valounky, oblázky. Motiv tedy projektantka zopakovala i na střeše: jsou tu oblázky a valouny. Vypadají dobře a čistě. Má to i svůj praktický význam: k mulčování (pokrytí povrchu výsadeb) se v zahradách používá nejčastěji drcená kůra. Pokud ji ale někdo nezkušený rozprostře na střešní zahradě, má o „zábavu“ postaráno – nejen svou, ale i sousedů. Vítr, který se točí kolem domu, kůru zvedá a rozhazuje po zahradách, okny a dveřmi do obydlí. Kůra neplní svou funkci, ale přidělává starosti a potíže. Kamínky drží na místě a vypadají pěkně.
Do nevelkého prostoru se vešly dokonce i menší stromky: štíhlou sakuru (Prunus serrulata ‚Amanogawa‘) a zajímavě tvarovanou škumpu (Rhus typhina ‚Dissecta‘), která se na podzim zbarví do ohnivých tónů. Na dospělých keřích zůstávají celou zimu rudá plodenství (klasy). Škumpa patří mezi velmi odolné a nenáročné dřeviny, její kořeny je ale nutné ohraničit pod povrchem fólií ap., aby se nerozrostla po celé ploše.
