V České republice šlechtí petúnie firma Černý v Jaroměři. Firma byla založena v roce 1859 Ferdinandem Hlaváčkem. Od roku 1928 se František Černý a Marie Černá zaměřili na šlechtění a výrobu osiv, především petúnií a begonií. První původní odrůda byla uvedena v roce 1934 pod názvem Karkulka. František a Marie Černí vyšlechtili celou řadu klasických, nehybridních odrůd a podařilo se jim prosadit se proti konkurenci zavedených německých firem. Což ani tenkrát nebylo snadné, protože náš člověk si vždycky myslel, že cizí je lepší, a nejinak to bylo v semenářské branži.
V roce 1960 byla firma znárodněna. Dlouhou dobu byla začleněna do státního podniku Sempra, který zde zřídil stanici na šlechtění petúnií a begonií. Rodinnou tradici rozvíjela další generace šlechtitelů – inženýr Jan Černý a Alenka Černá, kteří byli bohužel jen zaměstnanci dříve rodinné firmy. S jejich jmény se pojí vznik prvních hybridních odrůd begonií (1959) a petúnií (1960) v naší republice. Podařilo se jim vyšlechtit velmi obsáhlý sortiment hybridních odrůd petúnií, převislých hlíznatých begonií a ledovek (Begonia semperflorens).
V roce 1991 byl podnik v rámci restitucí vrácen původním majitelům. Nyní v něm pracují dvě generace Černých a kolektiv zkušených pracovníků – někteří z nich už dvacet let.
| Více článků z rubriky ZAHRADA na www.dumabyt.cz. |
Semena petúnií, begonií a bramboříků
Firma pokračuje v tradici specializovaného semenářského podniku. Produkuje semena odrůd petúnií, begonií a bramboříků – výsledky vlastní rozsáhlé šlechtitelské činnosti. Prakticky každoročně jsou na trh uváděny nové odrůdy. Od roku 1934 bylo rodinou Černých vyšlechtěno více než 100 původních odrůd petúnií, begonií, bramboříků, konvalinek a dalších květinových druhů.
Osiva jsou dodávána velkoodběratelům, zahradníkům i milovníkům květin. Mimo to firma dováží profesionálům bohatý sortiment květinových semen ze světové produkce.
Proč šlechtit stále nové a nové odrůdy
Má to vůbec smysl, když se šlechtěním nových odrůd se zabývají přední světové firmy? Když vedle sebe vysadím pět odrůd petúnií s červeným květem, stejně nikdo nepozná, která je která. V ideálních podmínkách skleníku to může být pravda, rozdíly se mohou zdát nepodstatné. Když ale rostliny vysadíme ven a léto se jaksi nevydaří, prší a je zima, pak jsou rozdíly markantní.
Tuzemské odrůdy, které byly šlechtěny a zkoušeny v našich klimatických podmínkách, se s deštěm a chladem vyrovnají. Některé cizí odrůdy, které vás ohromí obřími květy, nejsou tak odolné. To je jistě zásadní argument. Cílem rodinného šlechtění Černých je vytvářet odrůdy, které v našich podmínkách dobře a dlouho rostou a kvetou.
Pak je tu samozřejmě i snaha ohromit zákazníky něčím novým. Mezi milovníky květin je velká poptávka po novinkách. Kdyby tomu tak nebylo, byly by petúnie vysoké asi 1 m, s květy fialovými, špinavě bílými a růžovými.
Šlechtění petúnií je pro jejich ekonomickou důležitost věnována velká pozornost. Mnohaleté úsilí přineslo nové barvy a zcela změnilo habitus rostliny. Není jenom otázkou peněz, co se komu podaří. Je v tom invence, znalost materiálu, nápad a samozřejmě i velký kus štěstí. Proto i malé firmy mohou přicházet se zajímavými odrůdami, které osloví milovníky květin.
text: Jan Černý, foto: Jan Černý, David Wagner
A ta zahrada! Sice ohromná, ale neproniknutelně zarostlá křovím z náletů, starými stromy a dvoumetrovými plevely. Paní Helenu, jejího manžela i jejich dceru však dům něčím přitahoval. Jak stavbu, její vnitřek i okolí prohlíželi, rýsovala se stále jasnější vize pěkného, dobře uspořádaného, bytelně postaveného domu, který může po celkové obnově znamenat určitý protipól někdy dost problematické architektury soudobých rodinných rezidencí.
Prospěšné zásahy a doplňky
Klenby, byť zdánlivě slabé, ale dokonalé a pevné, vyčistili a cihly proškrábali. Následovala zálivka prostým betonem, heraklitová vrstva a vrchní beton se síťovinou pod dlažbu, uplatněnou téměř v celém přízemí. Protože světla výška sklepa byla nedostatečná, vybrali podlahu o patnáct centimetrů až na písek, který tu všude tvoří mocnou vrstvu, zřejmě nanesenou jedním z mnoha dávných řečišť Labe. Podlahu sklepa dnes představuje sedm centimetrů silná vrstva betonu. Při jeho rozprostírání dali zedníci všude kolem zdí pásky polystyrenu, které po zatvrdnutí betonu vytrhali.
Dále byla užitková část se skleníky, pařníky a zelinářskými záhony. Kolem celé zahrady vedla cesta nabízející pěkné procházky. Samozřejmě, že o vše se staral zahradník. Co dokáže příroda udělat za čtyřicet let z takového pořádku, se ani nechce věřit. Namísto někdejší krásné zahrady se tu rozprostírala neproniknutelná džungle, která by se bez motorových pil a jiných moderních pomocníků jen těžko likvidovala.
Plocha nabízela pro tenisový kurt
V žádném případě by neměly být „dekorací“ na WC ani v koupelně. To jsou místa naší nejintimnější hygieny, a ta si podobné sousedství nezaslouží.
Ve větších bytech a v rodinných domcích si můžeme dovolit luxus vyčlenit pro hospodářské činnosti samostatnou místnost nebo její část. Výhodné je to především v početnějších rodinách, kde se hodně pere, žehlí, mandluje a šije. Obvykle stačí plocha 6-8 m2.
Hospodářské místnosti se často, zvláště v rodinných domcích, umisťují do suterénů domů v návaznosti na prádelnu a sušárnu. Hospodářský kout lze prostorově vyšetřit i v sídlištních dvougeneračních bytech, kde bývají dvoje stoupačky a odpadní šachty. Protože se pak musí hýbat i některými zdmi, je třeba konzultaci se statikem, architektem a majitelem domu. Pokud se ovšem chystáte na zásadní rekonstrukci bytu či domu, na hospodářskou místnost nezapomeňte.
Žehličky zdrojem dětských úrazů
Málokterá zahrada je dokonale izolovaný prostor za vysokými zdmi. Často existuje pohledové propojení s okolní krajinou nebo sousedními zahradami. Přirozenou součástí zahrady jsou i budovy, například obytný dům. Jak okolí, tak především dům mají svůj styl a charakter, který může být nevýrazný, ale také velmi vyhraněný. Správně chápaná a navržená zahrada by měla na takový styl navazovat, motiv dále rozvíjet a se svým okolím vhodným způsobem komunikovat. Cílem je pak umělecká jednota, kdy dům, zahrada a potažmo i okolí vytvářejí jednotné dílo, u kterého je definován styl.
Nejde o nějaký přísný akademický kánon, ale spíše o schopnost, jak pomocí harmonie nebo kontrastu vystihnout a zdůraznit (nebo také potlačit) určité typické znaky. Toto pravidlo by mělo zastřešovat všechny zahradní úpravy a být jakousi nedotknutelnou hodnotou, od které se vše odvíjí.
Uměleckou jednotu dosahujeme nejrůznějším způsobem, mezi hlavní patří opakování materiálů, tvarů a barev z domu v zahradě a naopak přiblížení zahradních prvků co nejvíce k domu. Smyslem je prolnutí obou sfér, kdy zeleň vchází do domu a obytná funkce se rozšiřuje do zahrady. Výborným příkladem je dnes stále oblíbenější terasa, která se využívá i ke stolování a podobně.
Pod pojmem osa si však nepředstavujme jen rovnou linku s charakterem průhledu, ale i oblouk či křivku, u kterých nevidíme ihned až na konec. Takové řešení pak provokuje zvědavost a nenásilně nás vtahuje do zahrady.
Jsou to tedy především vertikální hmoty mohutnějších dřevin, pro které se těžko hledá místo. Do jisté míry se dají nahradit pergolami, trelážemi a podobnými oporami pro popínavé rostliny, které nám dojem výšky a hmoty zajistí. Přesto se ale snažme i do menších zahrádek umístit alespoň jeden méně vzrůstný strom a několik zajímavých keřů.
Co ale potom, když máme opravdu malou zahrádku, na které se výše uváděné metody dost dobře nadají uplatnit? Pak je vhodné sáhnout do arzenálu takzvaných iluzí. Kdo z nás by je neznal… V zahradní tvorbě se však jedná o vizuální a vjemové pomůcky, které na základě optického klamu vytvářejí iluzi většího nebo vyššího prostoru. Klasickým příkladem je iluzivní malířství, při kterém se na stěnách vytvářejí perspektivní obrazy navozující dojem pokračujícího prostoru.
Přes zahradu do krajiny
Opakem pravidelných ploch je navazující terén, který majitelé vymodelovali do plynulých vln; vypadají jako by je vyhladil během tisíců let potok. Vstupujete do otevřeného údolí a míjíte další zajímavé místo: menší uzavřenou zahrádku obklopenou živým plotem z červeného buku.
Pověstná sbírka
Stále se něco děje
Josef Považan vystudoval střední školu v Německu a pak se přihlásil na Státní akademii ve Frankfurtu n. M. Pod vlivem otce, který byl malíř, ho zpočátku lákala čistá tvorba, a proto začal studovat sochařství u skvělého sochaře Petera Knappa. Dodnes na něj s úctou vzpomíná a patrně díky této osobnosti mu sochařina zůstala v krvi. Po studiích si ale uvědomil, že mu u tohoto oboru schází přímý ohlas konzumenta-zákazníka. Sochař, který vytvoří monumentální dílo pro veřejné prostory, se může jen v omezené míře dozvědět, jak na ně reagují lidé, jimž je vlastně určeno.
– studium na Státní akademii ve Frankfurtu nad Mohanem, design a sochařství u profesora Petera Knappa
Podle mého názoru musí architekt svého zákazníka natolik oslovit, že nebude docházet ke kompromisům, ale k souladu požadavků klienta a architekta. Většinou už při prvním rozhovoru zjistí obě strany, jestli spolupráce může či nemůže vzniknout. Naším cílem je vždy služba zákazníkovi – chceme mu pomoci, poradit mu a vést ho správným směrem k cíli. Nejdůležitější je přitom stoprocentní servis, což může v praxi znamenat, že se k němu vypravím třeba jen kvůli jedné židli nebo světlu. Na základě takového přístupu získá klient k architektovi důvěru, která je v tomto obchodním vztahu velmi důležitá, a je možné, že namísto jedné židle mu svěří mnohem rozsáhlejší úkol.
Klienti mají často dva problémy – vlastně spíš jeden či druhý. První spočívá v tom, že sledují nejrůznější časopisy zaměřené na bydlení a potom chtějí všechno, co se jim kde zalíbilo, zakomponovat do jednoho interiéru. Anebo přesně vědí, co chtějí, a nechtějí od své představy ustoupit ani o milimetr.
Podle mého názoru musí architekt postupovat citlivě tak, aby si zákazník ani nevšiml, že byl nějak ovlivněn. Je ale nutné mu ponechat prostor, protože při realizaci často vznikne zajímavé řešení, které je jeho nápadem. Když ho pak akceptuji, je klient o to víc spokojen.
Páteční návštěvníci Salonu budou mít od 16:00 možnost poslechnout si prezentaci staveb přímo z úst jejich autorů v rámci Mozaiky dřevostaveb. Své projekty představí architekti Ivan Jarina, Jakub Murla, Prodesi|Domesi, ARS ateliér a další studia.
Promítání krátkého filmu o horské stavbě
„V letošní diskuzi bych se rád věnoval aktuálnímu tématu aktivních a nulových domů a projektu Solar Decathlon. Beru to tak, že věci, které se dříve zdály pouze jakýmsi snem, jsou dnes skutečností,“ říká Ing. arch. Pavel Horák, hlavní organizátor Salonu dřevostaveb. „A to jak po stránce technologické, tak v rámci konkrétních projektů a událostí. Zajímá nás téma soběstačných budov a podmínek potřebných k jejich realizaci (legislativa, podpora státu, technologie). Co se změnilo, že podobných projektů přibývá? Je to tlak ze strany legislativy, klientů, nebo jen módní záležitost? Přitom však pasivní dům není zdaleka stále běžným standardem.“
Markýzy, sluneční clony, pergoly a další ochrana proti slunci ale nemají jen praktický užitek. Jsou také významným estetickým faktorem dotvářejícím celkovou podobu objektu. Proto by mělo být jejich navrhování nedílnou součástí projektu novostavby, ale i každé důkladněji pojaté rekonstrukce. Při rekonstrukcích se však obvykle nevyhneme dodatečným instalacím, protože v minulosti se stínicím prvkům věnovala jen malá pozornost. I v těchto případech je samozřejmě nutné přihlížet nejen k jejich funkční stránce, ale i k estetickému vyznění.
Markýzy jsou stínicí prvky, které se z vnější strany zavěšují před jižní fasádu v oblasti okenních překladů. Mohou být průsvitné i neprůsvitné. Ochraňují interiéry před přemírou slunečního světla, aniž by výrazně bránily výhledu ven, netvoří tedy překážku v optické komunikaci mezi interiérem a exteriérem. Stále častěji se využívají také jako estetický prvek dotvářející vnější podobu budovy. Většinou je rozdíl mezi okenními markýzami, které jsou relativně malé, a typy, které zakrývají větší plochy (balkonové markýzy, zastínění teras, fasádní markýzy, zastínění částí obytných zahrad a podobně).
Existují pevné a pohyblivé typy markýz. Pevné markýzy jsou obvykle jednodušší a levnější a jejich instalace nevyžaduje velkých zásahů. Nedokážou se však přizpůsobovat měnícím se potřebám v závislosti na roční době a na změnách počasí. Proto je stále častěji dávána přednost pohyblivým markýzám, ať už s ručním nebo motorickým pohonem. Ručním pohonem se rozumí ovládání klikou, motorický využívá sílu elekřiny. Udává se, že přibližně polovina všech markýz v Evropě využívá motorického pohonu. I u těchto typů ale zůstává obvykle zachována možnost manuálního ovládání pro případ výpadku proudu nebo jiné neočekávané okolnosti. Někteří výrobci nabízejí i markýzy s ručním pohonem, které lze vybavit elektromotorem dodatečně.
U většiny moderních konstrukcí pohyblivých markýz je motor společně s dalšími prvky integrovaný do navíjecího válce, takže je zvenčí prakticky neviditelný. Požaduje se, aby byl bezhlučný, s minimální potřebou údržby a vysoce odolný vůči nepříznivým vlivům prostředí, zejména případné vlhkosti a prachu. Je vybavený převodovkou, koncovými spínači a elektromagnetickou brzdou, která zaručuje plynulý doběh. Díky tomu nedochází k nepříznivému namáhání potahu při navíjení a zvyšuje se tak jeho životnost.
Výhodou dálkového ovládání je mimo jiné i to, že minimalizuje nutné stavební zásahy při instalaci markýzy. Jediný kabelový přívod je pak nutný vybudovat k motoru, zatímco všechno ostatní se děje bezdrátově. Samotné dálkové ovladače jsou napájeny bateriemi či akumulátory. Nezřídka obsahují displej graficky znázorňující nastavené režimy i další funkce.
Dalším prvkem sloužícím k zastínění jsou tzv. slunolamy – buď svislé, nebo vodorovné. Jsou pevné předsazené, nebo naklápěcí (polohovací). Svislé slunolamy představují jakési kolejnice upevněné do fasády, v nichž jsou vodorovně uchycené tenké kovové lamely s důkladnou protikorozní ochranou. Jinou variantou tohoto řešení jsou horizontální slunolamy. Jde o konzoly, které z fasády vyčnívají vodorovně. V nich pak jsou buď pevné, nebo natáčecí kovové lamely. V případě pohyblivého řešení je možné nastavením úhlu lamel regulovat množství pronikajícího světla. Ovládání lze opět řešit podobně jako u markýz: ruční, motorové, dálkové, prostřednictvím čidel, časových spínačů, automatiky s různými programy atd.
Cesta ústí do plochy vjezdu do garáže a do nezastřešeného stání aut, které je zpevněné plastovou zatravňovací dlažbou vyplněnou drobnými oblázky.
Místo pro odpočinek
Stávající ovocné dřeviny na jihu podsázíme půdopokryvnými rostlinami – barvínkem (Vinca minor), břečťanem (Hedera helix), hluchavkou (Lamium maculatum) – a cibulovinami. Betonovou studnu s pumpou obroste břečťan (Hedera helix). Kout u terasy je vyplněn záhonem denivek v teplých oranžových tónech (Hemerocallis hybrida ‚Naranja‘) se solitérní, smetanově kvetoucí udatnou (Aruncus dioicus).
Užitečný koutek
Soutěž NEXT DESIGN DOOR 2012 si klade za cíl přijít s jedinečným designem bezpečnostních dveří. Variabilitě a originalitě se meze nekladou. Soutěž nenápadně odstartovala 15. února 2012 na webových stránkách společnosti. „Smyslem soutěže je dát příležitost plnoletým studentům tuzemských středních a vysokých škol zaměřených na design a architekturu k vytvoření kreativního návrhu bezpečnostních dveří, případně designu jejich příslušenství (kukátko, práh, obložení bezpečnostních zárubní, poštovní schránka, zvonek, zarážka dveří apod.) pro naši firmu dle jasně daných technických parametrů,“ upřesňuje Ivan Pavlíček, ředitel společnosti NEXT.
