Několik století nazpátek to nebylo s omítkami zase tak složité. Většinou byly hliněné, později vznikaly i na bázi vápna, nakonec byly cementové či vápenocementové a v interiéru se objevovaly ušlechtilé štukové.
Obvykle omítky měly a ještě dnes nejčastěji mají dvě či tři vrstvy – hrubý špric, aby to vše drželo, jádro a na něm finální vrchní omítku. To platí o zděných stavbách.
Dřevostavby, nejčastěji srubové konstrukce, se omítaly především v interiéru, obvykle hlínou nanášenou na rákosové rohože. Na rákos se často ještě v prvních desetiletích 20. století omítaly u rodinných domů stropy, které byly povětšinou stále trámové se záklopem a podhledy z prken. Ovšem technologické změny ve stavebních konstrukcích a stavební chemii významně proměnily také svět omítek.
HLAVNÍ POŽADAVKY NA OMÍTKY
|
|
1. snadná zpracovatelnost *) |
Zateplovací systémy
Následkem ohromného technologického rozvoje ve stavebnictví se staví domy z rozmanitých zdicích systémů (tvarovky cihelné, vápenopískové a z lehčených a keramických betonů, z pórobetonu, betonový monolit aj.), z nejrůznějších materiálů na bázi dřeva nebo z recyklovaných surovin. Domy se navíc zvnějšku oplášťují nebo zevnitř opatřují zateplovacími systémy. To vše představuje nové povrchy a vůbec v závislosti na podkladu pozměněné fyzikální podmínky, kterým se musí přizpůsobit také omítka, pokud má bez poruch plnit svoji funkci.
Z těchto důvodů je nutné omítky specializovat pro ten či onen povrch, aby k němu byly přilnavé a odolávaly účinkům tepelné roztažnosti podkladu. Zároveň musejí plnit důležitou funkci, kterou je ochrana stavební konstrukce, a nově také zvýšené nároky na tepelněizolační vlastnosti a dekorativnost. Požadovaných kvalit se dociluje zušlechťováním omítek různými přísadami a speciálními chemickými přípravky, vliv má také báze, na které jsou omítky založeny, a plniva.
Výrobci se snaží zjednodušit přípravu omítky před použitím a skutečně se jim to daří. Zpravidla díky technologické náročnosti výroby, která zároveň zaručuje stejnoměrné rozprostření potřebných vlastností omítky v celé ploše. Malty se dodávají zpravidla jako suché směsi, které se na stavbě jen rozmíchají ve stanoveném množství vody, jak to předepisuje výrobce. Některé omítkoviny jsou na trhu v podobě past jako stěrky, ať už pro finální povrch, nebo coby materiál pro vyhlazování povrchu. Příprava k použití je tedy jednoduchá, ale o to vyšší nároky jsou na kvalitu a úpravu podkladu před aplikací a na správný postup podle návodu a zásad řemeslné práce.
| Více článků z rubriky STAVBA najdete na www.dumabyt.cz. |
Univerzální použití
Zaměřme se na vnitřní omítky, jejichž hlavní funkcí, kromě posílení zvukové a tepelné izolace konstrukce a její ochrany, je také funkce hygienická a estetická – hladký a rovný povrch stěny. Obvykle mívá vnitřní omítka dvě, respektive tři vrstvy. Vnitřní část omítky, tzv. jádro nebo také jádrová omítka, se nanáší na navlhčené zdivo či na postřik neboli tzv. špric zvyšující přilnavost podkladu a snižující jeho nasákavost. Na tuto hrubou jádrovou omítku se pak (obvykle po jejím dokonalém vyschnutí) nanáší tenčí vrstva omítky z jemné malty. Malí i velcí výrobci dodávají na trh téměř nepřeberné množství maltových omítkových směsí. Mnohé výrobky mají univerzální použití, tedy jak na vnější, tak i na vnitřní omítky. Řada omítkovin je však určena výhradně nebo především pro omítání v interiéru. To se týká zejména štukových a sádrových omítek a některých omítek dekoračních. Jinak i vnitřní omítky mohou mít různou materiálovou bázi.
Omítky pro klasický podklad, které se označují jako minerální podle přísad minerálního původu, mají jako pojivo portlandský cement (křemičitanové slíny, sádrovec hlinitých přísad) a jako plnivo křemičitý písek. V případě tzv. lehkých minerálních omítek se používá jako plnivo zrno bílého mramoru. Minerální omítky mají dobrou přilnavost a jen nepatrnou termoplastickou reakci, tj. jsou při teplotních výkyvech objemově stálé. Běžně se používají pro omítky vnější i vnitřní a rovněž jako finální vrstva v rámci dodatečných zateplovacích systémů. Obvykle se nanášejí strojně, ručně se aplikují pouze na menší plochy. Zhotovují se jako hladké nebo jako strukturované.
KLASICKÉ VNITŘNÍ OMÍTKY
|
|
Běžné vnitřní omítky bývají nejčastěji dvouvrstvé. Obvykle mívají vápenocementové jádro a na něm je finální ušlechtilá omítka, zpravidla štuková. Jádro vysychá nejméně dva týdny; pokud se totiž aplikuje konečná vrstva na vlhké jádro, způsobí jeho stále probíhající smršťování trhliny na vrchní omítce. Před aplikací je třeba osadit, případně upravit vše, co by mohlo vrstvu omítky narušit (např. parapety, krabice elektrických zařízení, zdravotní technika apod.), protože pozdější retuše bývají zpravidla vidět – zvlášť mohou nepříjemně vyniknout, když na ně dopadá světlo v určitém úhlu. |
Silikonové omítky
U omítek silikonových je pojivem běžný, někdy ovšem speciální cement, avšak doplněný přísadami různých plastů, a to nejvíce derivátů na bázi křemíku či třeba olejů apod. Jako plnivo slouží křemičitý písek. Předností silikonových omítek a stěrek je jejich vysoká vodoodpudivost, ale zároveň umožňují i difuzi – prostup vodních par z konstrukce. Vynikají také výtečnou odolností v agresivním prostředí. Silikonové omítky jsou jednovrstvé či dvouvrstvé. Je možné aplikovat je i na vlhký podklad.
Akrylátové omítky
Velmi rozšířené jsou také omítky ze syntetických pryskyřic. V jejich případě je pojivem akrylátová disperze nebo roztok epoxidové pryskyřice na bázi akrylátů. Obvykle se nanášejí v podobě pryskyřičné pasty nástřikem. Používají se často pro dekorativní účely jako tzv. mozaikové omítky, kdy se do akrylátové pasty vtlačuje plnivo z barevné minerální drtě a po zaschnutí se vrstva uzavře nátěrem.
Tenkovrstvé omítkoviny s obsahem silikátů
Silikátové omítky se vyrábějí jak minerální, tak jako syntetické s polymerními pojivy. Vyrábějí se jak specializované silikátové omítky (venkovní, vnitřní), tak univerzální (většinou určené pro na zdivo, beton apod.). Jedná se obvykle o ušlechtilé tenkovrstvé omítky. Podobně jako silikonové a akrylátové omítky jsou silikátové omítky odolné vuči průmyslové atmosféře a kyselým roztokům a dobře odpuzují vodu (hydrofobní), takže se dají umývat proudem vody a třeba i běžnými detergenty. Oblíbené jsou sanační silikátové omítky. Zmíněné vlastnosti předurčují tento druh omítek zejména pro rekonstrukce starších staveb a historických objektů, nakonec i tím, že mají vysokou kryvost. Vyrábějí se probarvené, určené pro vytváření strukturovaných povrchů.
Tepelněizolační omítky
Tepelný odpor stěn můžete posílit některým z typů tepelněizolačních omítek. Používají se v rámci zateplovacích systémů nebo jako součást tepelněizolačního zdiva, kdy speciální malta plní i funkci pojiva zdicích prvků. Avšak tepelněizolační omítku lze použít i samostatně. Silnějšího efektu dosáhnete, když použijete takovou speciální omítku jako vnější i vnitřní. Často se tepelněizolační malty používají v místech osazení okenního rámu, kde mohou snížit tepelné ztráty. Vypočtená návratnost za vyšší cenu tepelněizolačních maltových směsí se při nižších nákladech na vytápění pohybuje mezi 4 až 8 lety, což je vzhledem k předpokládané životnosti stavby doba příznivá. Tzv. termoomítky obsahují cement a vápno, pojivem je kamenivo a především pak komponenty, které zvyšují tepelněizolační schopnosti výsledné omítky – lehčené kamenivo (např. Keramzit, Liapor, perlit aj.) nebo polystyrenové kuličky. Tyto omítky bývají velmi lehké, a tak mohou být i dost silné.
Omítky s perlitem
K zajímavým výrobkům mezi omítkami patří omítky, které obsahují expandovaný perlit. Je to jemně zrnitý prášek s vysokou tepelněizolační a také zvukověizolační schopností, vysokou tepelnou odolností, nízkou objemovou hmotností a je chemicky stálý (jako sklo). Perlit je jako čistý minerální výrobek zdravotně nezávadný. Je proto výborným plnivem do lehčených omítek, u nichž je požadován větší zvukověizolační a tepelněizolační účinek. Expandovaný perlit se vyrábí z horniny sopečného původu (sopečné sklo); jedná se o amorfní křemičitan hlinitý. Účinkem vysokých teplot získá surovina formu drobných dutých kuliček.
Sanační omítky
V souvislosti s několikerými povodněmi a záplavami, které postihly Českou republiku v posledních deseti letech, vstoupily do širšího povědomí i tzv. sanační omítky. Jsou svým složením uzpůsobeny tak, že zabraňují vzlínání nebo prostupu vody či vlhkosti do konstrukce a jejich struktura rovněž zamezuje tomu, aby se na jejím povrchu vytvářely tzv. výkvěty, vznikající krystalizováním solí a dalších látek rozpuštěných ve vodě. Sanační omítky umožňují obnovit obývání stavby i její estetické kvality a přitom zabezpečit vysychání zdiva. Tyto omítky po svém vyhotovení obsahují značné množství vzduchových otevřených pórů, které umožňují prostup páry ven, a současně zachycují vykrystalizované soli. Sanační omítky mají mnoho podob, vyrábějí se venkovní i vnitřní nebo univerzální, vyrovnávací či štukové apod. Zajímavým výrobkem jsou tzv. paropropustné vnitřní omítky. Mají sanační účinky, ale také dokážou vysoušet ze zdiva zkondenzovanou vodu. Mohou podpořit i dlouhodobé vysušování zdiva, vystaveného vzlínající vlhkosti, někdy dokonce i bez podřezávání zdiva a osazení nové hydroizolace. K obvyklým přísadám sanačních i paropropustných maltových směsí pro omítky patří také fungicidní přípravky proti růstu plísní, hub a řas.
Dekorativní omítky
Vyrábějí se i omítky s posílenou dekorativní funkcí. Kromě barevnosti je významným prvkem estetického účinku povrchová struktura. Z toho důvodu obsahuje omítka zrna určité hrubosti a je materiálově uzpůsobena i k tomu, aby nanesenou vrstvu bylo možno ještě strukturovat do rýh nebo jinak pomocí válečků a speciálních hladítek. Silikonové a akrylátové pastózní omítky jsou pak určeny k vytváření dekorativních omítek s obsahem barevné drtě z kamene, písku nebo skla. Podle toho se setkáte s názvem rustikální nebo mozaikové omítky či omítkoviny.
Tekuté tapety
Zajímavostí jsou tzv. tekuté omítky, označované také jako tekuté tapety nebo – což vystihuje jejich podstatu vůbec nejlépe – textilní omítky. Základními složkami tohoto severoamerického hitu je lepidlo rozpustné ve vodě a přírodní vlákna, a to jako suchá směs. Tuto povrchovou úpravu můžete aplikovat téměř na libovolný povrch, na němž hmota nanesená hladítkem, válečkem nebo stříkáním vlastně vytvoří souvislou netkanou textilní tapetu, která – byť je především krásná – vylepší i tepelněizolační vlastnosti stěny. Aplikace je snadná a zvládne ji i amatér.
text: Ondřej Vaněček, foto: archiv firem
Otázku, jestli je vhodnější umístit děti do jedné místnosti, nebo je už v útlém věku rozdělit, si zcela jistě pokládá mnoho rodičů. V našich zeměpisných šířkách je zvykem, že dítě začne spát v samostatném pokoji kolem druhého roku. Pokud žije v rodině starší sourozenec, nabízí se otázka, zda děti umístit k sobě, případně je odmala učit samostatnosti a dopřát jim soukromí, samozřejmě pokud nám to kapacita domu umožňuje. Univerzální radu nám asi nikdo nedá. V potaz bychom měli vzít věkový rozdíl dětí, zda se jedná o sourozence stejného, nebo opačného pohlaví a jak silná je jejich vzájemná citová vazba. Dětští psychologové se domnívají, že do deseti let je dětem lépe pospolu, pak je asi lepší dopřát jim oddělené místnosti. Ne vždy je to ale možné.
Po dovršení deseti let je lepší vyhradit dětem samostatné pokoje. Pokud to z kapacitních důvodů není možné, můžete se pokusit místnost rozdělit, a to buď fyzicky, nebo alespoň opticky. Jestliže má místnost dvě okna a mezi nimi stěnu nejméně 80 cm, aby při rozdělení vzniklo ostění minimálně 35 cm, můžeme ji rozdělit stavební příčkou, nejlépe sádrokartonovou nebo na bázi dřeva. Takové řešení je ovšem vhodné jen v tom případě, že je také možno zbudovat do obou místností samostatný přístup. Šířka pokojů by přitom neměla klesnout pod hranici 2,5 m a celková plocha pod 8 m. Pokud nelze tato kritéria splnit, rozdělte pokoj jen opticky. Místnost můžeme rozdělit třeba i paravánem vysokým dva metry, nebo posuvnými příčkami. Pokoj s jedním oknem rozdělujeme jen do výšky parapetu, např. skříňkami širokými asi 35 cm s tím, že celková šířka skříněk přístupných z obou stran bude 70 cm. Než se pustíme do velkých, zejména stavebních zásahů, měli bychom uvažovat v horizontu alespoň dvou let. Může se nám totiž stát, že děti chtějí teď bydlet spolu, ale třeba už za rok bude toužit starší z nich po pokoji vlastním.
Od tří let věku může mít dítě už standardní lůžko v rozměru 60 x 120 cm nebo 70 x 140 cm, pro starší dítě je vhodnější rozměr 80 x 195 cm a výška 40 cm. Od čtyř let už může mít dítě lůžko mírně zvýšené, kdy horní okraj matrace je ve výšce 110 cm a od šesti let i vyšší. Pod lehací částí pak mohou vzniknout praktické úložné prostory. Palandy už dnes moc v kurzu nejsou, pokud se pro ně přece jen rozhodnete, mělo by být spodní lůžko ve výšce 40 cm, horní pak ve výši 155 cm. Praktičtější jsou ale spíše postele do L, kde se lůžka překrývají jen částečně, umožňují lepší přístup a jsou celkově pohodlnější. U horního lůžka by měla být samozřejmostí bezpečnostní zábrana a strop by měl být vzdálen od matrace alespoň metr. Pořídit dětem totožná, nebo odlišná lůžka, to je otázka. Důležité asi bude přání dítěte, není však problém koupit lůžka na první pohled totožná, ale natolik variabilní, že je snadno přizpůsobíte věku potomka.
Přebalovací pult lehce změníte na stůl, který dítěti vydrží až do nástupu do školy. Pokud zvolíte „rostoucí“ nábytek, stačí během dětského vývoje přikoupit maximálně nějaké prvky. Ideální je proto zvolit takový nábytek, který umožňuje postupně měnit vzhled místnosti třeba jiným rozestavěním skříněk a poliček, případně doplněním dalších kusů nábytku. Zároveň by měl být odolný proti dětskému řádění a snadno udržovatelný.
Výběr vhodné podlahové krytiny do dětského pokoje závisí víc než cokoli jiného na věku dítěte. Pro menší děti je plovoucí laminátová podlaha příliš tvrdá a studená, a měli bychom ji tedy alespoň částečně přikrýt solitérním kobercem. Můžeme tak i opticky pokoj rozdělit. Pro menší děti doporučujeme pořídit koberec spíše akrylový, který je antialergenní, levnější a barevně atraktivnější než koberec vlněný. Pro teenagery je pak možné pořídit i vlněný s nižším vlasem. Do dětských pokojů se hodí také linoleum, které je teplé, měkké, antistatické, antialergenní a protihlukové. Nabídka vzorů je natolik pestrá, že si určitě vaše dítě vybere. Naopak položení dlažby do dětských pokojů se nedoporučuje vůbec, protože její povrch je příliš studený a především tvrdý.
Prostor pod umyvadlem je místo ideální na úložné prostory. Také proto, že si podle odborníků člověk všímá hlavně toho, co má v úrovni očí, a to, co je u podlahy, ho na první pohled tolik nezajímá. Ve většině koupelen proto právě pod umyvadlem nacházejí místo skříňky či police, které slouží k ukládání všeho možného. Přitom platí, že i tady dostává přednost nábytek závěsný, a to nejen kvůli vzhledu, ale i praktičnosti. Na rozdíl od stojacího se pod ním nejen lépe vytírá, ale také si lze nastavit výšku podle toho, jak to nejlépe členům rodiny vyhovuje. Přitom nábytek pod umyvadlo může dostat podobu klasických policových skříněk, výklopných košů či zásuvek s dělením na přihrádky i bez nich. Za dvířky se velmi často ukrývají nejen police, ale i výsuvné kontejnery s variabilně děleným odkládacím prostorem na kosmetické a koupelnové doplňky.
Pokud mají být skříňky pod umyvadlem nejen praktické, ale také krásné, je dobré kupovat obojí zároveň. Samozřejmě je lze ale dokoupit i později. Tedy pokud znáte výrobce. Problém může nastat u no name výrobků. „V případě, že máte umyvadlo a až později budete řešit nábytek, bude pro vás jednodušší koupit takovou skříňku pod umyvadlo, na kterou umyvadlo přímo nedosedá,“ říká Miloslav Felkl za společnosti LAUFEN. Je však třeba podotknout, že jde spíš o nouzové řešení, které nebude ani krásné, ani praktické – už kvůli tomu, že se bude na skříňce usazovat prach. „Je potom otázka, zda se nevzdat takového umyvadla, které zpravidla stojí pár stokorun, a nekoupit si nové zároveň s vhodnou skříňkou. Anebo zda si nenechat vyrobit spodní skříňku přímo na míru, aby do prostoru pasovala,“ dodává Miloslav Felkl.
Právě správnou kombinací umyvadla a skříňky pod něj si lze v koupelně ušetřit spoustu práce s úklidem, ale také získat dostatek odkládací plochy. Platí to jak pro případy, kdy se umyvadlo do skříňky zapouští shora, tak pro varianty, kdy je na něm posazené. Stále častěji se prodejci setkávají s tím, že lidé volí skříňky širší, než je samotné umyvadlo. Bývá to právě kvůli odkládací ploše, která tak vznikne kolem.
Zde o řešení rozhoduje hlavně velikost koupelny. „Majitelé těch velkých, kteří mají místo na další skříňky, zpravidla volí jen velké zrcadlo. Naopak ti, co potřebují využít každý centimetr, stále dávají přednost zrcadlovým skříňkám, do kterých lze také leccos uklidit,“ konstatuje Ivana Zahrádková. Ale i tady je možností více. „U nové kolekce jsme propojili umyvadlo se zrcadlem tím, že jsme hned nad mycí prostor dali osvětlení a poličky odsunuli více na stranu. Tento systém je nejen variabilnější, ale také nehrozí, že by se o polici člověk třeba udeřil do hlavy,“ říká Jiří Štekr ze společnosti SANITEC.
Úkolem interiérové designérky Lucie Gavronové bylo dovést již hotovou studii a návrh interiéru do reálné podoby, tzn. postarat se o realizaci, koordinaci stavby a dotažení detailů do konce. Majitelka domu jí svěřila proměnu s veškerou důvěrou a nechala si poradit s výběrem materiálů, barev, volně stojícího nábytku a osvětlení.
Koncept barevného řešení interiéru vycházel z množství denního světla a jeho koncentrace v jednotlivých částech domu. Prosklenou částí proniká do obývacího pokoje hodně světla, proto mohla být použita tmavá dubová podlaha, naopak v kuchyni s relativně malým okem byla položena velkoformátová bílá keramická dlažba.
Lakované a dýhované materiály
Kuchyň byla navržena v souladu se systémem značky BLUM nazvaným Dynamic Space, který přináší do kuchyně více komfortu, lepší funkčnost a vyšší kvalitu. Systém zajišťuje dostatek úložného prostoru a hlídá správnou ergonomii v kuchyni. Kuchyň dále přehledně dělí do jednotlivých funkčních zón, které na sebe logicky navazují.
Kuchyňská sestava je ergonomicky správně rozdělená na zónu ukládání, mytí, přípravu, vaření a pečení. V zóně ukládání jsou uloženy předměty určené k přípravě pokrmů a k spotřebě. Jsou to různá kuchyňská náčiní, příbory, talíře, skleničky, misky a drobné nádobí. Aby bylo uložení účelné a praktické, místo tradičních horních skříněk se využily úložné prostory ve výsuvných zásuvkách spodních skříněk.
Hlavní části zóny přípravy je pracovní deska, jejíž minimální doporučená šířka by měla být 90 cm. V přípravné části kuchyně jsou uloženy kuchyňské pomůcky potřebné při přípravě pokrmů (kuchyňské náčiní, krájecí prkénka, misky, drobné elektrospotřebiče, váha, dále potraviny, které se používají nejčastěji (koření, dochucovadla, dózy se sypkými potravinami).
Nabídka trhu je dnes natolik široká, že výběr dlažby, která sjednotí, nebo naopak oživí interiér, představuje obvykle jediný problém, a sice zvolit z velkého množství materiálů, velikostí i povrchových úprav pouze jednu možnost. V dlažbách a setech dlažeb a obkladů lze nalézt jak klasické typy, které svou nevtíravou elegancí budou vhodným podkladem pro jakékoliv zařízení interiéru dnes i po několika letech, tak i trendové novinky, které se možná brzo okoukají a hodí se více pro ty, pro které je neustálá změna kořením života.
Vodítkem při hledání správného výrobku pro určitou plochu je označení odolnosti dlažby proti otěru a jejich protikluzné vlastnosti. Do namáhaných prostor volíme glazovanou keramickou dlažbu se stupněm otěru PEI 3, pro málo namáhané, jako je např. ložnice, pak postačí kategorie PEI 2, pro podlahy s mokrým provozem vybíráme dlažbu s bezpečnostním stupněm 3 a pokud možno ještě se strukturovaným povrchem.
Designéři jednotlivých studií se předhánějí v nápadech, jak ozvláštnit vzhled dlaždic, a tak se kromě hladkých povrchů na dlaždicích objevují různé mozaikové struktury nebo struktury připomínající kobercovou tkaninu, oblíbené jsou variace na tradiční japonské rohože tatami a další přírodní materiály. Objevuje se ale i struktura vydělané kůže nebo imitace dřevěných a kamenných podlah. Do moderních interiérů jsou zamýšlené povrchy s metalickým efektem, nepravidelně odleštěným povrchem (tzv. lappato) či dokonce design surového betonu nebo rezavého plechu. V módě jsou i staře vypadající dlaždice, které mají buď jednoduchý nenápadný povrch nebo připomínají staré antické dlažby.
Zvláště u kamenných dlažeb se doporučuje impregnace materiálu, která má za úkol ochránit dlažbu před průnikem vlhkosti a nečistot. Nanesením impregnačního tzv. hydrofobizačního roztoku dojde k uzavření mikropórů a kapilár materiálu, ale jen natolik, aby z něho mohla odcházet případná absorbovaná vlhkost, aby kámen mohl takzvaně dýchat. Voskování zajišťuje dlažbě lesk a určitou ochranu před nečistotami, ale zase zvyšuje kluznost. 
Tučnolistá kolopejka Blossfeldova (Kalanchoe blossfeldiana) je ideální vánoční květinou pro suché byty a rodiny, které mají málo času nebo v zimě odjíždějí na týden na hory. S miskou plnou vody vydrží týden bez zálivky. Vyžaduje teplo, slunce a méně zálivky. Je to rostlina krátkého dne, která doma rozkvete až v zimních měsících. Na jaře přesaďte do substrátu pro sukulenty a kaktusy. V létě je raději venku na slunci. Brambořík perský (Cyclamen persicum) a další nízké druhy a odrůdy zalévejte pouze do misky.
Po dopěstování za západními nebo východními okny přesaďte do výživné zeminy s rašelinou. Hlíza musí z jedné čtvrtiny vyčnívat nad zemí a do nástupů mrazů pěstujte v polostínu, nejlépe venku. Nesnáší cigaretový kouř a kuchyňský plyn. Brambořík, klíman, azalku, kamélii, vánoční hvězdu a vánoční kaktus zalévejte měkkou dešťovou vodou, nebo vodou odstátou 24 hodin v konvičce s hrstí rašeliny. Všechny druhy po nákupu přesaďte do většího květináče.
Azalka (Rhododendron simsii), syn. (Azalea indica) – krátkodobě k výzdobě místnosti, potom mezi okny (nikdy jižními), v zimě vyžaduje 8 °C, v létě pro nasazení poupat 18 až 22 °C. Přesazujte do substrátu pro pěnišníky.
Lilek ozdobný (Solanum capsicastrum) chladnomilná rostlina, k dekoraci interiéru pouze během Vánoc. Prospívá v chladné místnosti, kde teplota neklesá pod 15 °C. Na jaře ji přesaďte do výživné půdy a sestřihněte. Přes léto hojně slunce a zálivky.
Původní vzhled rodinného domu nezapřel, že jeho počátky jsou již staršího data. Nejvýraznější změny proto čekaly nevyváženou hmotu střechy s množstvím polovaleb a vikýřů, která po razantním zásahu získala podobu čisté sedlové střechy. Dům tak náhle opticky narostl do výšky a vypadá mnohem uhlazeněji. Odbouráním všech malých stříšek a jejich nahrazením rovnými střechami došlo k rozdělení domu do několika optických přisazených bloků, které lze snadno barevně zvýraznit. Na obrázcích je patrné, jak se pouhým barevným laděním vnější fasády a použitými materiály docílí odlišného efektu.
Například obrázek s bílou fasádou vyniká čistotou, zatímco obrázek s šedým dřevěným obložením vypadá, jako by „plakal“. Sedlová střecha vyvedená v antracitovém odstínu je nejen výrazně elegantní, ale citlivě doplňuje prosklený štít. Díky masivnímu prosklení je v místnosti nad obývacím pokojem nejen mnohem více světla, ale důležitý je také efekt při pohledu z ulice. Prosklený štít totiž odráží okolí domu a ulice a přirozeně se barví do tmavošedé barvy, jež ladí s tmavou střechou. Také západní strana střechy dostala do vínku několik oken, která přinášejí další potřebné světelné paprsky do podkroví.
Na nedostatek slunečního světla si majitel rozhodně nebude stýskat v obývacím pokoji, který se nově chlubí proskleným koutem vedoucím na vybudovanou terasu s pergolou. Přisazené zádveří se zbavilo dvojice původních oken a na jejich místě je vystřídalo pouze jedno francouzské okno, které opticky navazuje na okenní pás vedoucí přes okno nad schodištěm až po střešní okno. 
Město vzhledem k velkému průmyslovému závodu, který se od druhé světové války neustále rozrůstal, zažilo několik vln rozšiřování. Prarodiče dnešního majitele domu měli původně parcelu jinde a na ní menší domek. Když se rozhodlo o výstavbě kulturního domu, byla jejich parcela i s domem vyměněna za jiný, nezastavěný pozemek. Číslo popisné si však mohli ponechat. Na počátku šedesátých let minulého století si tedy svépomocí podle podnikového typového projektu postavili dvougenerační, částečně podsklepený dům.
První schůzka a mírné oťukávání. Zkusíme to. Rádi bychom se vyhnuli převládajícím modernistickým schématům. Dnes totiž již téměř povinně musí mít nový nebo rekonstruovaný dům kus fasády obložené dřevem, ale vždy je to trochu násilné – všechny ty nové satelity a jejich pokusy o moderní architekturu. Jak má vypadat kompromis – moderní, ale přitom praktické, funkční a pochopitelné bydlení? Navíc v okolí převládají paneláky.
Okna do suterénu jsou srovnána s okny v ostatních podlažích a překryta gabionovým košem s kameny. Světlo do sklepa proniká mezerami mezi kameny a stejně tak lze i větrat. Původní dispozice se dvěma byty je zrušena a na přízemí vzniká velký „living space“ – kuchyňský kout propojený s jídelnou a obývacím pokojem, který navazuje na venkovní terasu v zahradě. Uvnitř je i krb. V přízemí pak ještě menší toaleta a místnost na domácí práce.
Zděná vilka, pocházející z počátku dvacátého století, se nachází na poměrně velkém pozemku s mírným západním sklonem, ve starší klidné vilové čtvrti. Obklopuje ji zástavba rodinných domů z různých dekád minulého století, bez jednotného charakteru. Dům byl v 80. letech rekonstruován a je v dobrém technickém stavu, nové majitele ale neuspokojuje jeho dispozice. Velikosti místností ani vybavení domu neodpovídají současným nárokům na obytný standard. Cílem je vytvořit komfortní bydlení pro čtyřčlennou rodinu, s velkým obývacím pokojem, pracovnou, dostatečně velkými koupelnami a úložnými prostory a také dát domu moderní vzhled. Rovněž bylo třeba vyřešit garážování pro dva automobily.
Částečně podsklepený dvoupodlažní dům má zděnou konstrukci s dřevěnými zdvojenými okny, s klasickým dřevěným krovem a eternitovou střešní krytinou, nejeví známky statických poruch ani závad. V přízemí a v podkroví se nacházejí dvě samostatné bytové jednotky. Byt v přízemí má kuchyň, koupelnu přístupnou přes kuchyň (typický rys „prvorepublikových“ rodinných domů), jídelnu v malém šestibokém arkýři na východním nároží a čtyři pokoje. Podkroví je přístupné po samostatném schodišti, nacházejí se tu dvě obytné místnosti s kuchyňkou a WC a dvě půdy.
Na požadavky majitelů architekt reagoval výstavbou samostatné dvojgaráže (se skladem zahradních a sportovních potřeb) v severním rohu pozemku a rozšířením přízemí o přístavbu, která navazuje na východní nároží domu. Na místě původního arkýře navrhl rozlehlý společný obytný prostor se sezením, s jídelnou, kuchyní, krbem a úložnými prostory. Velkými prosklenými stěnami se propojuje s jižní i severní částí zahrady. Po úpravách ve stávající části přízemí vzniklo potřebné zázemí, které dosud domu chybělo (technická místnost, spíž, šatna, dostatečně dimenzované koupelny), je tu také ložnice a velká pracovna.
Dimenze krovu umožňují rozšířit obytné prostory v podkroví bez velkých zásahů do střechy (přibudou pouze dva nové vikýře). Jsou zde navrženy dva pokoje, velká rohová koupelna se saunou, ložnice s vlastní koupelnou a do vrcholu krovu další malá pracovna přístupná po točitém schodišti, které vede z chodby v podkroví.
Nová přístavba je zastřešena plochou střechou se střešní zelení a částečně slouží jako terasa náležející k ložnici v podkroví. Plochá střecha přechází přes vstupní předprostor domu nad garáž a sjednocuje tak oba nové objekty, navzájem propojené rovněž dřevěnou terasou. Architekt odlišil nové části od původního domu tvarováním a volbou materiálu – garáž i přístavba obývacího pokoje vyrůstají na půdorysu nepravidelného lichoběžníku se zakulacenými rohy a jsou obloženy dřevem. Také střecha a terasa mají zakřivené obrysy, terasu stíní atypická trojúhelníková plachta. Křivky vnášejí do starší zástavby dynamický prvek, vytvářejí napětí mezi starým a novým a dávají domu jedinečnou identitu.
