Blog

První sněženku vyhlíží skoro každý. Spolu s talovíny, čemeřicemi a křivatci bývá opravdu mezi nejčasnějšími květinami jara. Pokud si je chcete pořídit na zahradu, vyberte jim místo pod stromy, kde je i v létě příjemný stín a svěží vlhká půda. Sněženky a bledule jsou totiž obyvatelkami lužních lesů, které bývají v předjaří i zaplavené, po odkvětu jarních květin zarostou neprostupným porostem vysokých bylin a často i kopřiv a stávají se nelákavým královstvím komárů. Určitě je nevysazujte na sušší místa zahrady či do skalek a také nezapomeňte, že sněženka podsněžník je druh v přírodě zákonem chráněný.

celý text

Pánem jarních zahrad je a zůstane tulipán. Planých druhů byla popsána asi stovka, rostou od jihovýchodu Evropy až po Malou a Střední Asii. V přírodě jsou to obyvatelé stepí a hor (rostou až do nadmořeské výšky 3 500 m), najdeme je na extrémních stanovištích s tvrdými zimními mrazy a horkými, suchými léty. Pěstují se jak původní, botanické druhy, tak i tisíce hybridů. Hodí se do záhonů, do trávníků, některé nízké druhy a odrůdy skvěle působí ve skalkách. Speciální kultivary jsou vyšlechtěné k rychlení do bytů, jiné k řezu.

K úspěšnému pěstování tulipánů je nutné pochopit jejich životní cyklus. Tulipánová cibule, složená z několika suknic, je jednoletá – uprostřed má růstový vrchol, z něhož vyrůstá rostlina, a u jeho základu vzniká nová cibule, zatímco stará se spotřebovává. V úžlabí ostatních suknic se vytvářejí dceřinné cibulky. Při pěstování šlechtěných odrůd (i některých botanických druhů) je důležité cibule po odkvětu vyndat ze země a na podzim je opět vysadit. Pokud zůstane cibule tulipánu mnoho let na svém místě, neustále se bude zvyšovat počet malých dceřinných cibulek, které však nepokvetou a budou mít jen jeden list. Není to degenerace, jak se dříve vysvětlovalo, ale neustálé zeslabování rostliny dělením na menší cibule a vyčerpáváním živin z půdy.

Tulipány vyžadují neutrální, středně těžké, nezamokřené půdy, v příliš lehkých špatně kvetou, v mokrých vyhnívají. Kulturní tulipány přesazujeme každoročně, zatažené cibule vyndáme po odkvětu ze země, očistíme a uskladníme v suché místnosti až do podzimní výsadby.

Zařivá žluť narcisů

Sytým pestrým barvám tulipánů konkurují narcisy všemi odstíny žluté. Plané narcisy jsou rozšířené hlavně kolem Středozemního moře v Evropě i v severní Africe, na východ sahají do Asie, nejvíce původních narcisů však nalezneme ve Španělsku a v Portugalsku. Rostou v listnatých a smíšených lesích, na kamenitých a skalnatých stráních a na horských loukách. Popsáno bylo asi 50 až 70 druhů, důležitější jsou ovšem hybridy, kterých bylo vyšlechtěno již k deseti tisícům. Na rozdíl od tulipánů není cibule narcisů každý rok spotřebována, ale vytváří si nové suknice, můžeme je tedy ponechat na místě 3 až 4 roky. Narcisy jsou také o něco teplomilnější a na zakořenění potřebují vyšší teplotu, kolem 12 oC. Proto je vysazujeme v srpnu, nejpozději začátkem září. Pěkně vypadá více rostlin jediné odrůdy ve skupině. Pokud potřebujeme narcisy přesadit, cibule vyjmeme z půdy v červnu po zatažení listů. Na narcisy si ale dávejte pozor, jsou jedovaté, častá je i alergická reakce vyvolaná kontaktem s cibulemi!

Hyacint východní se stále častěji stěhuje ze zahrad do bytů jako rychlená květina. Pokud si ho koupíte, postavte ho do chladnějšího světlého prostoru, po odkvětu ho nechte pomalu zatáhnout a na jaře vysaďte do zahrady. Rychlené cibule se kvetením v nepřirozenou dobu značně vysílí a někdy jim trvá více let, než zase vykvetou. Hyacinty se pěstují v Evropě již od konce 16. století a šlechtitelé se za tu dobu na rostlinách doslova „vyřádili“. Mezi tisícovkami současných hybridů existují kultivary plnokvěté i jednoduché s hustým bohatým květenstvím, škála barev se pohybuje od bílé, žluté, oranžové a růžové, přes červenou, modrou až sytě fialovou.

Šafránů přes 80 druhů

K nejoblíbenějším jarním rostlinám patří také krokusy neboli šafrány. Málokdo už ví, že šafránů je známo přes 80 druhů, divoce rostou v jižní Evropě, severní Africe, západní Asii až po Afghánistán a dva druhy můžeme najít i v naší přírodě. Plané druhy uvidíte spíše jen ve specializovaných sbírkách, v zahradách se pěstují především hybridy šafránu zlatého a šafránu jarního. Čím dál oblíbenější jsou nejen v zahradě, ale i v mísách na balkonech a terasách.

Velmi hezkou a naprosto nenáročnou cibulovinou do jarních trávníků je ladonička Luciliina (Chionodoxa luciliae). Pochází z pohoří turecké Anatolie. Drobné rostlinky jsou vysoké jen 10 až 15 cm, mají krásné hvězdičkovité květy, nejčastěji modré s bílým středem, někdy bílé nebo růžové. Rozkvétají velmi brzy v březnu – často společně s ladoňkami a krokusy. Ladonička je velmi přizpůsobivá a spolehlivě kvete v polostínu i na slunci. Daří se jí v lehčí půdě bohaté na živiny. Často se množí samovýsevem, vytváří i velké množství dceřinných cibulek a v trávníku se časem sama namnoží do velkých ploch. Hodí se i k přirychlování v miskách.

Stvoly řebčíku královského

Protipólem jemných drobečků jsou mohutné, 80 cm až metr vysoké nepřehlédnutelné stvoly řebčíku královského (Fritillaria imperialis). Ačkoliv působí velmi exoticky, nejčastěji ho můžete vidět ve venkovských zahradách. Pochází z Íránu, Afghánistánu a západního Himálaje a do Evropy byl dovezen již v roce 1574. Pěstuje se nejen původní forma s cihlově červenými květy, ale i žlutokvěté odrůdy. Kvete v dubnu.

Skutečně zajímavě působí v zahradě květy lysichitonu amerického (Lysichiton americanus). Není to cibulovina, ale áronovitá rostlina – má však silný hlíznatý kořen. Pochází z bažin severozápadu USA. Kvete v dubnu a květnu sytě žlutým květenstvím, po odkvětu vyhání růžici tmavě zelených, až 60 cm vysokých listů. Lysichiton je poměrně teplomilný, potřebuje hlubokou kvalitní, živinami dobře zásobenou půdu a dostatek vody. Zem nesmí vyschnout, ideální jsou okraje zahradních jezírek a potůčků.

text a foto: Romana Rybková