Koupelna s teplou vodou je dnes samozřejmostí, ale i naši prapředkové si rádi horkou lázeň dopřáli. Podíváme se proto, jakým způsobem lidé v minulosti teplou vodu získávali.

Jedna z prvních dnes známých koupelen na světě se nachází na Krétě, pochází z období mínojské kultury a patřila královně. Vana byla vyrobena z terakoty, ostře pálené keramické hlíny, pokryté barevnou glazurou. Uvážíme-li, že byla vyrobena v období kolem roku 1700 před naším letopočtem a jí podobné, smaltem pokrývané vany se začaly vyrábět až za více než 3500 let, v devatenáctém století, pak si její tvůrci zaslouží obdiv. Také bohatí Římané mívali ve svých domech místnost zvanou balneum. Zprvu malou, prostou, se zděnou vanou, později již přepychovou koupelnu se zdobenou mramorovou vanou.

Již v 1. století před naším letopočtem se v Římě začaly stavět veřejné lázně. Slavné byly například Agrippovy nebo Caracallovy lázně. Římané jim říkali thermy. Jejich výstavba souvisela i s budováním vodovodů – akvaduktů. Budovy lázní tvořil celý komplex rozlehlých prostor. V apodyteriu byla šatna, oblékárna, kde návštěvníci odložili svůj oděv. Podle ročního období se šli Římané ochladit do frigidaria se studenou vodou nebo do tepidaria s vlažnou vodou. V caldariu byla voda velmi teplá až horká a laconicum byla parní lázeň. Celý areál měl vyhřívané kamenné podlahy, pod nimiž bylo tzv. hypocaustum, složitý systém kanálů horkovzdušného ústředního topení. Horký vzduch byl důmyslně vháněn do topných kanálů z centrálních ohnišť. Ve své době to bylo unikátní technické dílo.

Hradní koupelna

O tělesnou čistotu pečovali lidé ve městech zpočátku u kašen nebo u věder, na venkově k týmž účelům sloužily nádoby vydlabané z kmene stromu nebo dřevěné kádě. Ve středověkých šlechtických sídlech se budovaly místnosti zvláště určené ke koupeli, kde často hostitel se svými hosty nejen dlouhé hodiny debatoval, ale hlavně jedl a pil. Šlo o komnatu s krbem, vybavenou vědry, stoličkami a hlavně velikou dřevěnou kádí staženou obručemi. Voda se donášela ručně ve vědrech a džberech, teplá voda z kuchyně. Koupel bývala obohacena léčivými bylinami. Voda se vypouštěla dřevěným kohoutkem a rovněž ručně se potom vynášela. Také tam mohlo být plátno, které vyplňovalo kádě a sloužilo k ochraně koupajícího se před drsnými stěnami nádoby. Ke vstupu do kádě se používaly stoličky.

Lázně čili lazebny

Od 12. století ve střední Evropě postupně vznikaly veřejné lázně neboli lazebny, které se velmi brzy staly součástí společenského života. Lázně tehdy patřily nejen k hygieně či k provádění léčebných úkonů, ale také k životním radostem. O čistotu těla a zábavu zde pečovali lazebníci a lazebnice, celková očista probíhala v koupacích nádobách, dřevěných kádích a vanách stažených obručemi. Vany pro další koupel byly zakryty baldachýnem, aby voda pomaleji chladla. Dále se zde používala také velká umyvadla sloužící hlavně k mytí nohou, tzv. měděnice. Voda se ohřívala ponořením velkých kamenů nebo kusů železa vyhřátých nad ohněm. K mytí hlavy sloužily zvláštní nádoby s kohoutkem, které visely od stropu. Život lazeben končí v 17. století, jedna z posledních lazeben byla zrušena roku 1772 v Třeboni.

Koupání na venkově

Ve vesnických chalupách se ke koupání používaly necky, později plechové vany. Voda se ohřála v hrnci na plotně nebo v kamnovci a ve vodě se postupně vykoupala celá rodina, děti naposled. Tyto velké koupele se většinou prováděly jednou týdně, obvykle před nedělní návštěvou kostela.

KARMA a Karel Macháček

První ohřívač vody na svítiplyn vynalezl Angličan Benjamin Vaughan v roce 1868. O několik let později bylo toto zatím poněkud primitivní zařízení zdokonaleno fi rmou Junkers. Na začátku 20. století se Praha nebývale rozrůstala. Jedním z prvních podnikatelů, který pochopil prostor pro využití plynu k topení, vaření a ohřevu vody, byl Karel Macháček. V roce 1910 otevřel v pražských Vysočanech továrnu na sériovou výrobu plynových spotřebičů. Svým výrobkům dal značku složenou z počátečních slabik svého křestního jména a příjmení – KARMA. Později Macháček zřídil továrnu v Českém Brodě a od těch dob je KARMA známá po celém světě.

Moderní doba

Samostatná místnost sloužící k očistě těla byla spíš ojedinělou výsadou luxusnějších měšťanských domů. Její funkci ve většině domácností plnily umyvadlo a džbán s vodou umístěné v kuchyních či ložnicích nebo občasná koupel v neckách určených hlavně k praní prádla. Důkladnější hygienu si vyžádaly sociální změny a také výzkum na poli zdravovědy a hygieny. Mezi šiřitele osvěty pro důležitost hygieny patřil na přelomu 19. a 20. století Jan Evangelista Purkyně, vnuk slavného vědce, který si nedělal iluze o hygienických návycích Čechů své doby: „Musíme doznati, že u nás 100 % lidí koupe se toliko při narození, v pozdější podobě pak již 80 % lidí koupe se jen tehdy, když se buď pod nimi led proboří, nebo když důkladně promoknou.“

Ale podobné snahy nakonec zapustily své kořeny. Někdy v polovině 19. století se v koupelnách objevily ohřívací válce lázeňských kamen na uhlí. Určitá zásoba vody se v nich ohřála a vypustila do vany. Objevem nových zdrojů tepla, zvláště svítiplynu a elektřiny, nastala i v této oblasti výrazná změna a přibližně od poloviny 20. století se už koupelny s teplou vodou staly standardní součástí obydlí. Elektrifikace nakonec umožnila rozvoj koupelen i na venkově, kde zmizely necky a plechová umyvadélka či škopky a objevily se elektrické ohřívače vody a s nimi i moderní koupelny.

text: Adam Krejčík, foto: Muzeum Voda - Koupel - Design firmy Hansgrohe v německém Schiltauchu

Poslat Messengerem

14.04.2014 | Interiér