Jedna z prvních dnes známých koupelen na světě se nachází na Krétě, pochází z období mínojské kultury a patřila královně. Vana byla vyrobena z terakoty, ostře pálené keramické hlíny, pokryté barevnou glazurou. Uvážíme-li, že byla vyrobena v období kolem roku 1700 před naším letopočtem a jí podobné, smaltem pokrývané vany se začaly vyrábět až za více než 3500 let, v devatenáctém století, pak si její tvůrci zaslouží obdiv. Také bohatí Římané mívali ve svých domech místnost zvanou balneum. Zprvu malou, prostou, se zděnou vanou, později již přepychovou koupelnu se zdobenou mramorovou vanou.
Již v 1. století před naším letopočtem se v Římě začaly stavět veřejné lázně. Slavné byly například Agrippovy nebo Caracallovy lázně. Římané jim říkali thermy. Jejich výstavba souvisela i s budováním vodovodů – akvaduktů. Budovy lázní tvořil celý komplex rozlehlých prostor. V apodyteriu byla šatna, oblékárna, kde návštěvníci odložili svůj oděv. Podle ročního období se šli Římané ochladit do frigidaria se studenou vodou nebo do tepidaria s vlažnou vodou. V caldariu byla voda velmi teplá až horká a laconicum byla parní lázeň. Celý areál měl vyhřívané kamenné podlahy, pod nimiž bylo tzv. hypocaustum, složitý systém kanálů horkovzdušného ústředního topení. Horký vzduch byl důmyslně vháněn do topných kanálů z centrálních ohnišť. Ve své době to bylo unikátní technické dílo.
| Více článků z rubriky KOUPELNA na www.dumabyt.cz nebo www.modernibyt.cz. |
Hradní koupelna
O tělesnou čistotu pečovali lidé ve městech zpočátku u kašen nebo u věder, na venkově k týmž účelům sloužily nádoby vydlabané z kmene stromu nebo dřevěné kádě. Ve středověkých šlechtických sídlech se budovaly místnosti zvláště určené ke koupeli, kde často hostitel se svými hosty nejen dlouhé hodiny debatoval, ale hlavně jedl a pil. Šlo o komnatu s krbem, vybavenou vědry, stoličkami a hlavně velikou dřevěnou kádí staženou obručemi. Voda se donášela ručně ve vědrech a džberech, teplá voda z kuchyně. Koupel bývala obohacena léčivými bylinami. Voda se vypouštěla dřevěným kohoutkem a rovněž ručně se potom vynášela. Také tam mohlo být plátno, které vyplňovalo kádě a sloužilo k ochraně koupajícího se před drsnými stěnami nádoby. Ke vstupu do kádě se používaly stoličky.
Lázně čili lazebny
Od 12. století ve střední Evropě postupně vznikaly veřejné lázně neboli lazebny, které se velmi brzy staly součástí společenského života. Lázně tehdy patřily nejen k hygieně či k provádění léčebných úkonů, ale také k životním radostem. O čistotu těla a zábavu zde pečovali lazebníci a lazebnice, celková očista probíhala v koupacích nádobách, dřevěných kádích a vanách stažených obručemi. Vany pro další koupel byly zakryty baldachýnem, aby voda pomaleji chladla. Dále se zde používala také velká umyvadla sloužící hlavně k mytí nohou, tzv. měděnice. Voda se ohřívala ponořením velkých kamenů nebo kusů železa vyhřátých nad ohněm. K mytí hlavy sloužily zvláštní nádoby s kohoutkem, které visely od stropu. Život lazeben končí v 17. století, jedna z posledních lazeben byla zrušena roku 1772 v Třeboni.
Koupání na venkově
Ve vesnických chalupách se ke koupání používaly necky, později plechové vany. Voda se ohřála v hrnci na plotně nebo v kamnovci a ve vodě se postupně vykoupala celá rodina, děti naposled. Tyto velké koupele se většinou prováděly jednou týdně, obvykle před nedělní návštěvou kostela.
KARMA a Karel Macháček |
 První ohřívač vody na svítiplyn vynalezl Angličan Benjamin Vaughan v roce 1868. O několik let později bylo toto zatím poněkud primitivní zařízení zdokonaleno fi rmou Junkers. Na začátku 20. století se Praha nebývale rozrůstala. Jedním z prvních podnikatelů, který pochopil prostor pro využití plynu k topení, vaření a ohřevu vody, byl Karel Macháček. V roce 1910 otevřel v pražských Vysočanech továrnu na sériovou výrobu plynových spotřebičů. Svým výrobkům dal značku složenou z počátečních slabik svého křestního jména a příjmení – KARMA. Později Macháček zřídil továrnu v Českém Brodě a od těch dob je KARMA známá po celém světě. |
Moderní doba
Samostatná místnost sloužící k očistě těla byla spíš ojedinělou výsadou luxusnějších měšťanských domů. Její funkci ve většině domácností plnily umyvadlo a džbán s vodou umístěné v kuchyních či ložnicích nebo občasná koupel v neckách určených hlavně k praní prádla. Důkladnější hygienu si vyžádaly sociální změny a také výzkum na poli zdravovědy a hygieny. Mezi šiřitele osvěty pro důležitost hygieny patřil na přelomu 19. a 20. století Jan Evangelista Purkyně, vnuk slavného vědce, který si nedělal iluze o hygienických návycích Čechů své doby: „Musíme doznati, že u nás 100 % lidí koupe se toliko při narození, v pozdější podobě pak již 80 % lidí koupe se jen tehdy, když se buď pod nimi led proboří, nebo když důkladně promoknou.“
Ale podobné snahy nakonec zapustily své kořeny. Někdy v polovině 19. století se v koupelnách objevily ohřívací válce lázeňských kamen na uhlí. Určitá zásoba vody se v nich ohřála a vypustila do vany. Objevem nových zdrojů tepla, zvláště svítiplynu a elektřiny, nastala i v této oblasti výrazná změna a přibližně od poloviny 20. století se už koupelny s teplou vodou staly standardní součástí obydlí. Elektrifikace nakonec umožnila rozvoj koupelen i na venkově, kde zmizely necky a plechová umyvadélka či škopky a objevily se elektrické ohřívače vody a s nimi i moderní koupelny.
text: Adam Krejčík, foto: Muzeum Voda – Koupel – Design firmy Hansgrohe v německém Schiltauchu
Cesty tepla spletité
Panely Ecosun G se skleněnou čelní deskou lze montovat nejenom na stěny, ale také na stropy obytných místností. Vysokoteplotní možnosti „Vysokoteplotní sálavá topidla jsou nejenom jedinou alternativou k vytápění tam, kde je to jinými zdroji naprosto neekonomické, ale v porovnání se všemi známými topidly jsou i investičně a provozně nejlevnější,“ tvrdí Ing. Ivo Borovec, jednatel společnosti Able Electric. „Navíc lze sálavá topidla montovat i na dřevo,“ dodává. Díky tomu, že nejprve ohřívají a vysušují zdi, od nichž se teprve ohřívá okolní vzduch, jsou vysokoteplotní sálavá topidla vhodná do koupelen a všech prostor, kde je nebezpečí vzniku plísní z vlhka.
Bílá, černá, dřevo
Hlavním materiálem v celém domě je dřevo, které je dominantní zejména na stropě v podobě čtvercové konstrukce. Původní představa paní domu byla, že z přírodního masivu bude i kuchyňský nábytek. S ohledem na množství tohoto materiálu v interiéru jí ale architekti tento záměr vymluvili a doporučili kuchyň v nadčasovém bílém provedení. Efektní kontrast k bílému nábytku a dřevěným plochám tvoří části stěn natřené načerno a pracovní deska z černé žuly. Realizaci kuchyně svěřili majitelé kuchyňskému studiu Bening, kde jim pomohli doladit projekt, doporučili vhodné vnitřní vybavení a sestavu české značky Infini.
Základ tvoří nábytkový modul, ve kterém jsou zabudované spotřebiče a úložné prostory. Přestože je zde takzvaná mokrá zóna se dřezem a myčkou, je v ostrůvku zabudovaný ještě druhý dřez, který je prakticky umístěný blízko varné desky. Kromě pečicí trouby si na doporučení studia rodina pořídila ještě parní typ, který se jim osvědčil a využívají jej místo mikrovlnné trouby k ohřevu. U masivního jídelního stolu zhotoveného na zakázku jsou židle s dřevěnou konstrukcí a sedáky potaženými bílou kůží.
_200x300.jpg "Sérii lze kombinovat s jednobarevnými obklady v mnoha odstínech, nabízí bohaté použití nejen v koupelnách, ale kdekoliv v interiéru.")
Pozor, přichází polyuretan
Umyvadlo s italským šarmem
Minimalistické baterie
Hra barev a světla.jpg)
_wm_wm.jpg)
Láska ke kamenům provází zahradního architekta Stanislava Špoulu od samého počátku. „Nejprve jsem objevoval kameny pouze jako doplňky zahradních zákoutí či jako zajímavé detaily, teprve později se staly páteří mých kompozic,“ vysvětluje. Práce s kamenem ovšem není vůbec snadná. Některé kusy váží i více než deset tun, běžně se v zahradách pracuje s metrákovými kameny. Jde většinou o čedič, tefrit, žulu nebo vápenec.
V tetínské zahradě jsou kameny páteří a valy pozadím, které odděluje pozemek od sousedů. Zemní valy jsou široké asi 10 metrů a výška dosahuje více než 5 metrů, pod nimi jsou schované garáže a technika pro udržování chodu jezírek. Půda musela být důkladně rekultivována a kameny (převážně valouny, vápenec, drti a štěrky) poté doplněny dalšími kusy ze severočeských lomů (zejména tefrit z obce Kravaře v Čechách). Kámen se použil na budování teras, zdí, cest, schodů a jezírek, některé kameny se opracovávaly, aby poté posloužily jako působivé dekorace.
„Tak jako začínal malovat Jan Vermeer své obrazy vždy v rohu plátna, začínali jsme i my s prací v rohu zahrady, v zadní části valu,“ podotýká autor projetu Stanislav Špoula. Zemní val nyní nahrazuje pevná zeď z tefritu, prokládaná kamenem s červeným prokreslením z lomu Třebnuška u Rokycan. Vše bylo zpevněno betonem, který není zvenku vidět, a zeď působí dojmem klasické pokládky na sucho. „Nebyla to žádná manýra, museli jsme řešit hlavně sousedské vztahy a zároveň vytvořit soukromí pro naši kamennou zahradu.
Nad nimi se v severním svahu majestátně tyčí himálajské břízy (Betula utilis ´Jacquemontii´), kuželovité kompaktní habry, které pak na rovině směrem do nitra zahrady přecházejí v impozantní živý plot. Po celé zahradě se volně vysázely také smrky, zejména nenáročný smrk ztepilý-hnízdovitý (Picea abies ´Nidiformis´) a smrk plazivý (Picea abies ´Formánek´), který na řadě míst kopíruje terén a střídá se s hustými trsy marocké pouštní trávy (Festuca mairei) a s pichlavými koberci kostřavy medvědí (Festuca scoparia ´Pic Carlit´). Pestrou paletu květů uzavírá kručinka (Genista lydia) se svým zlatým kobercem. Přestože se majitelé snažili zachránit staré původní stromy, nakonec tu zůstala pouze padesátiletá lípa. Krášlí vchod do zahrady a její větve dopadají na starobylou kovanou bránu.
Renovace starého
Přelomový bod v konstrukci i realizaci komínů znamenaly komínové systémy stavebnicového typu. Jejich výhody jsou neoddiskutovatelné: zejména rychlost a snadnost stavby či garantované technické, izolační a protipožární vlastnosti. Vnitřní keramický povrch komínových dílců je připraven zvládnout agresivní chemické působení spalin i vysoké teploty. Stavebnicové systémy jsou velmi variabilní a umožňují také bezchybné a přitom snadné připojení jakéhokoliv spotřebiče – například pomocí různých adaptérů. Další významné plus, které si stavebnicový komínový systém může připsat na své konto, je jeho univerzálnost.
– Bezkonkurenční cena – získáte špičkový komínový systém za cenu běžného šamotového.
Nový komínový systém s tenkostěnnou izostatickou vložkou je použitelný pro všechny typy paliv a staveb včetně pasivních domů. Díky unikátní cihelné komínové tvarovce Heluz Duo již není nutné používat tepelnou izolaci ani při vysokých teplotách, což šetří peníze i čas nutný pro výstavbu komínu. Izostatické vložky vyráběné nejmodernější technologií jsou odolné vůči agresivnímu kyselému kondenzátu, který vzniká při zatápění, korozi i vlhkosti, která ohrožuje komín při používání méně kvalitního topiva.
