Kruh je ideální tvar, všestranně symetrický, harmonický, o jediném přesně definovaném středu, mnohoznačný jako symbol a poplatný některým filozofickým představám o struktuře kosmu. Zcela přirozeně pronikl i do designu. Někdy ve své „stlačené" podobě, oválu, nebo kruhových úsečích či prostě v návrzích, jež na stole tvůrce vznikaly protnutím několika kružnic a vyvolaly tak dojem zvlnění okraje nábytku.

Oblé tvary na sedacím nábytku přineslo vrcholné baroko. Střídání vydutých a vypouklých hmot proměnily sofa nebo pohovku v dramatický objekt hodný rozevlátých činů a patetických gest. Barokní lidé žili jedno velké divadlo.

Přátelský tvar

Přísně pravoúhlé tvary nejsou, jak se řada lidí domnívá, plodem funkcionalismu třicátých let dvacátého století. Renesance si v nich libovala, klasicismus je rehabilitoval, novorenesance oprášila a art-deco si je od předchozích opět vypůjčilo. Konec padesátých let a léta šedesátá dvacátého století byla zase dokulata. Oblé tvary jsou subjektivně přátelštější. Na tom se shodnou psychologové i teoretici designu.

Ovál, kruh nebo oblé křivky si v žádné době, v níž se objevily, nevynutila jen móda. Úzce souvisely s možnostmi a technickou úrovní nábytkářského řemesla. 
Zásadní roli hrála schopnost vázat k sobě dřevěné plochy v tupých úhlech nebo zdokonalení způsobu napínání potahové látky. Když například kubismus přešel v Čechách (jako jediné zemi) do užitého umění, totálně selhal.

Z hlediska vývoje nábytkových forem se projevil jako slepá ulička. Důvodem byl rozpor mezi koncepcí a technologií. V tomto případě se problémem ukázaly naopak ostré hrany. U ukládacího nábytku se nedaly bez kovových výztuží pevně spojit a u sedacího nevyhovovaly potahu. Látka se ve vztahu ke struktuře napínala tak nepřirozeně, že při pravidelném používání praskala.

Zavržená exprese

I dnes se najdou lidé, kteří vše, co se jen trochu „křiví", chápou jako zavrženíhodnou expresionistickou tendenci s kořeny v padesátých letech nebo v postmoderně, která je výrazově nestřídmá. Na první pohled nadchne a zaujme, ale na desátý se už okouká.

Přijatelným kompromisem mohou být sedací komponenty s tvarem křivky, nejlépe oblouku nebo dokonce kruhu. Navazují na „válecí" čtyřhranné moduly o velikosti až jeden a půl krát jeden a půl metru a připojují se zcela samozřejmě k sedacím sestavám či křeslům. Moduly „vystupují" do prostoru, ale chybí jim hrany. Zjemňují tak celkovou „rovnou" linii nábytku a navíc díky velké ploše poskytují možnost sedět zcela neformálně.

Sedací moduly dnes rovněž umožňují složit z několika částí oblý tvar sezení. Vyjímají se ve velkém prostoru a nabízejí bližší kontakt sedících osob než klasické podélné pohovky. Vyvolávají dojem uzavřenosti v dobrém smyslu slova. Nabízejí pocit intimity.

text: Petr Tschakert, foto: archiv

Poslat Messengerem

05.12.2014 | Interiér