Funkčnost střechy nepodmiňuje pouze kvalitní střešní krytina, ale také odvodňovací systém a mnoho dalších doplňků. Jejich instalace často rozhoduje o životnosti celého domu.

Dešťová voda ze střech se odvádí do dešťové nebo jednotné kanalizace, provozovatel kanalizace pro veřejnou potřebu však má právo požadovat likvidaci dešťových vod přímo na pozemku nemovitosti. Šikmé střechy se většinou odvodňují pomocí podokapních, nástřešních, zaatikových, nadřímsových nebo mezistřešních žlabů, ploché střechy pak také pomocí žlabů, nebo se (častěji) používají střešní vtoky. V obou případech bývá odvodňovací systém napojen na dešťová odpadní potrubí. Jeho úkolem je odvádět vodu od stavebních konstrukcí, bránit smáčení obvodového pláště a fasády, a průniku do spodní stavby.

Řešení a dimenze odpadního potrubí

Lapač nečistot (košík) Geiger RSK 2000 slouží také jako sifonový uzávěr zápachu z kanalizace.Dešťové odpadní potrubí je zpravidla svislé a podle umístění v domě je dělíme na vnitřní (vedené uvnitř objektu) a vnější (vedené vně stavby, po fasádě). Aby nedocházelo k obtěžování hlukem tekoucí vody, vnitřní potrubí se vedou dále od stěn obytných místností.

V nejvyšším podlaží je kvůli eliminaci tepelných mostů vhodné vnitřní odpadní potrubí tepelně izolovat, v nejnižších podlažích a v blízkosti zalomení se pak ve výšce 1 m nad podlahou osazují čisticí tvarovky s dvířky.

Počet a průměr svodů

Povrch střechy (m2) počet svodů (ks) průměr svodů (mm)
100 2 80
200 3 100
300 5 100
400 6 100
500 7 100
600 8 100
800 11 nebo 8 100-120
1000 14 nebo 10 100-120

Odpadní a svodná potrubí

Vnější odpadní potrubí bývá v úrovni terénu opatřeno lapačem střešních naplavenin s košem pro zachytávání úlomků větví, listí, mechu, písku. Vyšší část vnějšího dešťového systému je téměř výhradně záležitostí klempířských prací. Odpadní a svodná potrubí se určují výpočty, spočívajícími v určení výpočtového průtoku dešťových vod a návrhu jmenovité světlosti potrubí tak, aby výpočtový průtok byl menší či roven maximálnímu průtoku potrubím Qmax.

Průtok dešťových vod v litrech za ­sekundu (Qr) se počítá jako součin půdorysného rozměru odvodňované plochy v m2 (A) a intenzity deště v litrech za sekundu na m2 (I). U ploch, jež ohrožují budovu ­zapla­vením, se uvažuje s hodnotou I = 0,003 l/s.m2. U střech s vegetací se pak výsledek násobí ještě součinitelem odtoku (C), který zohledňuje zadržování vody zelenou střechou.

Typy střech

Sedlová: voda stéká po dvou protilehlých stranách od hřebene k okapové hraně střechy
Pultová: tvarově vlastně polovina střechy sedlové
Valbová: střecha se čtyřmi plochami (dvě dvojice protilehlých ploch), střešní plochy sedlové mají tvar lichoběžníků, plochy ve štítových stěnách tvar trojúhelníků
Polovalbová: střešní plocha ve štítovém pohledu je zmenšena a zbylá část štítu je vyzděna
Křížová: vzniká průnikem dvou sedlových střech
Mansardová: konstrukčně náročnější typ střechy, skládá se ze dvou rovin odlišného sklonu (autorem je francouzský barokní stavitel François Mansart)

Žlaby a kotlíky

Poměrně efektní i efektivní řešení dešťového svodu pomocí řetězu.Důležitou součástí odvodnění střechy jsou žlaby. Mohou být půlkruhového hladkého nebo tvarovaného průřezu, opatřené nebo neopatřené vnitřní nebo vnější naválkou (žlab se usazuje do roviny tak, aby jeho zadní strana byla minimálně o 8 až 21 mm výše než strana přední, zvaná naválka), v délkách 2, 3, 4 m.

Z architektonických důvodů mohou být žlaby hranaté, lichoběžníkové, s horním křidélkem, s hranatou naválkou a jiné, zavěšené pomocí háků (táhel) vně okapní linie, nebo opřené o kamenné či železobetonové římsy a ukotvené pomocí táhel k nosné konstrukci střechy.

Podle umístění se rozlišují žlaby nástřešní, podokapní, zaatikové, nadřímsové, mezistřešní a speciální. Na šikmých střechách se nejčastěji používají podokapní žlaby půlkruhového tvaru o průměru asi 10-16 cm, shora nebo z boku pomocí žlabových háků uchycené přímo ke krokvím krovu.

Více článků z rubriky STAVBA na www.dumabyt.cz nebo www.modernibyt.cz.

Podle velikosti plochy střechy

Žlaby navazují na žlabové kotlíky (kónické spojovací prvky s průměrem spodního vyústění, tedy hrdla, shodným s průměrem odpadního potrubí, bývají hranaté nebo kuželové). Voda tudy putuje do potrubí, přičemž spád žlabu ke kotlíku je 1 : 200 až 1 : 100 a délka žlabu od žlabového čela ke kotlíku by neměla být větší než 15 m. Kotlíky se ke žlabům připevňují nýtováním nebo pájením, k odpadnímu potrubí (svodu) skrz takzvané horní koleno. Průměr odpadního potrubí se určuje podle velikosti plochy střechy (na 1 m2 střechy přibližně 1 cm2 plochy průřezu odpadního potrubí či trouby). Svody jsou k fasádě přichyceny natloukacími zděřemi a zděřemi s vruty.

Výběr s trochou matematiky

Moderní okapové systémy představují jednoduchou stavebnici. Vyžadují však kvalitní montáž s dodržením postupů, proto je někdy vhodnější zadat zakázku odborníkům.Pro dimenzování žlabů se používá tzv. Stricklerův vzorec s hodnotami rychlosti vody ve žlabu, koeficientem drsnosti povrchu a dalšími parametry. Projektantovi ovšem stačí kontrolovat, zda řemeslníci používají stanovený materiál a dodržují montážní postup (předepsaný sklon háků, vkládání žlabů do háků, vzájemné spojení žlabů, montáž kotlíků a svodů).

Existuje pestrá nabídka odvodňovacích systémů z nejrůznějších materiálů, výběr je ale vhodné podřídit architektonickému stylu domu a barevnému ladění objektu. Výhodou je, že na většinu staveb „sedí" kompletní skládačky, a proto není třeba zhotovovat žádné speciální kusy na zakázku. Moderní materiály (titanzinek, měď, poplastovaný plech a samozřejmě také plast samotný) jsou prakticky bezúdržbové a dodávají se dokonce už i s patinou.

Obecné zásady

Kromě důrazu na kvalitu produktů je třeba dbát i na správnou montáž - například správné vyspádování žlabů, dilatační spáry kvůli tepelné roztažnosti materiálu atd. Doporučený spád u podokapních žlabů představuje 0,5 %, dilatační spoje by měly být po každých
15-20 m. Sousední čela jsou od sebe vzdálena 20 až 30 mm. Platí zásada, že délka žlabů, měřená od čela, rohu nebo rozvodí ke žlabovému kotlíku, by neměla být větší než 15 m. Velmi důležité jsou spoje.

Dešťové odpadní potrubí je zpravidla svislé...U standardních materiálů, jako je titanzinek, pozinkovaný plech a měď, bývají spoje pájené (spoj musí mít stejnou kvalitu jako spojovaný materiál). Materiály, které nelze pájet, se spojují pomocí pryžových těsnění nebo tmelů. Okapový systém musí být rovněž dostatečně chráněn proti sjíždějícím sněhovým lavinám, hromadění ledu (topné elektrokabely) a rampouchů. Těžká masa sněhu může žlaby zkroutit, nebo je dokonce utrhnout i s háky.

Podtlakové odvodnění střechy

Kromě popsaného tradičního (beztlakového) odvodnění se v praxi využívá i odvodnění podtlakové. Kýžený podtlak vzniká při zaplnění vodou celého (100 %) průřezu svislé části potrubí. Dešťová voda z několika svodů se nejčastěji svádí ležatým potrubím do jednoho dešťového odpadního potrubí, jehož plným průřezem odtéká, a vzniklý podtlak způsobuje odsávání vody z ležatého potrubí a střešních vtoků. Jedním takovým potrubím lze efektivně odvodnit střechu o ploše 2 až 2,5 tis. m2. Při tomto jevu navíc dochází k samočistitelnosti potrubí. Podtlakový systém se však používá spíše u velkých ploch střech - to se týká skladů, marketů ap.

text: Petr Saulich, foto: archiv firem a redakce

logo MessengerPoslat Messengerem