Požadavky na konstrukci, tvar střechy a střešní krytinu definují normy a předpisy. Rozhodnutí o využití takové plochy však závisí jen na projektantovi a stavebníkovi.

Střecha je architektonickým i konstrukčním prvkem, který výrazně ovlivňuje celkový vzhled budovy. Sjednotit její tvar s půdorysem objektu a s použitými materiály tak, aby střešní plášť plnil svoji základní funkci, a přitom ještě ladil nejen s fasádou, ale i s okolním prostředím, to je poměrně nesnadný úkol a snad i výzva pro každého projektanta. Zvláštní kategorii v tomto stavebním segmentu tvoří ploché (nikoli rovné) střechy.

Střecha naplacato

Hned v úvodu je třeba říci, že plochá střecha dokáže to, co šikmá nemá šanci nabídnout. Může totiž rozšířit obytnou plochu rodinného domu o další prostor velikosti podlaží. Z funkčního hlediska se ploché střechy dělí na pochůzné (umožňující dlouhodobější pohyb osob po jejich povrchu) a nepochůzné, kde se pohyb omezuje výhradně na údržbu, pravidelné kontroly a nezbytné opravy. První řešení skýtá prostor k trvalé instalaci nejrůznějších technických zařízení budov, střechy se dají zároveň využít k relaxaci, ke sportovnímu vyžití a k dalším činnostem. Takové koncepci musí logicky odpovídat i konstrukce střešního pláště.

V kontaktu s přírodou

Soudobým architektonickým trendem jsou obytné budovy s maximálním propojením exteriéru s interiérem. Uživatelům takto dispozičně řešených rodinných domů se střešními terasami, lodžiemi, balkony a obytnými střechami to umožňuje mnohem větší kontakt s okolím. Jednoznačným pozitivem této koncepce je zvětšení obytné plochy a zvýšení komfortu bydlení.

Cenou za takto nabízené „rozkoše" jsou však větší nároky na projekt, praktickou realizaci a související ochranu nosných konstrukcí stavby a zejména jejího střešního pláště. Všechny jeho vrstvy a celé souvrství totiž musí odpovídat budoucímu provozu. K nejdůležitějším prvkům zde patří únosnost stropní konstrukce, dokonalá hydroizolace, kvalita vrchní nášlapné vrstvy se všemi souvislostmi (např. odtok dešťové vody), zábradlí a další bezpečnostní prvky.

Voda jako největší nepřítel

Plochá střecha je vystavena dešti a sněhu, což má ve společném jmenovateli problém zvaný voda. Stejná voda, jen v jiném skupenství, však ohrožuje střešní plášť i zevnitř. Jde o problém známý z učebnic fyziky - zkondenzovanou a vypařenou vlhkost. Ve vnitřní struktuře pláště se vlhkost projevuje v několika formách. Především jako atmosférická (srážková) voda, která se do střešního souvrství dostala v důsledku poruch vrchní povlakové hydroizolace pod nášlapnou vrstvou.

Dále jde o uzavřenou srážkovou vodu, co třeba dovnitř napršela a zůstala zde v průběhu montáže, o technologickou vodu jako součásti mokrých stavebních procesů (betonování, stěrkování apod.), sorpční vlhkost, která určuje vlhkostní charakteristiku materiálu v daných teplotních a vlhkostních podmínkách, difuzní vlhkost, ovlivněnou celoroční bilancí zkondenzované a vypařené vody ze střešního pláště. Množství difuzní vlhkosti závisí na relativní vlhkosti vnitřního a vnějšího vzduchu a na průběhu teploty a vlhkosti ve střešním plášti.

Jednoplášťové střechy

K výhodám této koncepce patří nižší investiční náklady, vysoká variabilita povrchových úprav (střechy pochůzné vegetační, pojízdné), snadná a časově nenáročná realizace, bezproblémové opravy, menší tloušťka kompletního střešního pláště. Každé plus však má své mínus a v daném případě se jedná hlavně o dokonalost projektu a tepelnětechnického návrhu a zejména striktní dodržení technologických postupů při vlastní montáži. V podstatě existují dva základní typy jednoplášťových střech - s odvětrávacími kanálky a bez nich. Skladba souvrství jednoplášťových střech se různí podle funkčních, konstrukčních a technologických podmínek.

U pochůzných střech tvoří provozní vrstvu většinou venkovní dlažba, násyp, případně vegetační pás. Pod provozní vrstvou leží již zmíněná hydro­izolační vrstva a následují roznášecí, tepelněizolační a spádová vrstva, většinou doplněná systémem odvětrávacích kanálků.

Dvou a víceplášťové střechy

Obvykle se takto označují ploché střechy, tvořené dvěma nebo více plášti vzájemně od sebe oddělenými zpravidla větranými vzduchovými mezerami. Zcela ojediněle se vyskytují i střechy tříplášťové. Horní plášť tvoří ochrannou konstrukci proti atmosférickým srážkám, slunečnímu záření a nárazovému větru, neplní ovšem funkci tepelné izolace. Skladba horního pláště ovlivňuje proudění vzduchu ve vzduchové mezeře, která brání kondenzaci páry. Provětrávání musí být natolik intenzivní, aby co nejrychleji odvedlo vodní páru, která do vzduchové mezery vnikla z vnitřního prostředí. Posláním spodního pláště je nepropouštět vzduch přes tepelněizolační vrstvu a co nejvíce zamezit pronikání páry do vzduchové mezery.

Ochrana ploché střechy

Plochou střechu místo krytiny chrání povlaková krytina. Navzdory moderním řešením i materiálům (především plastům) zde jako favorit už mnoho desítek let působí klasický asfalt. Asfaltované pásy mohou být oxidované a modifikované (ty jsou odolnější proti teplotním výkyvům). Pásy s jemnozrnnou povrchovou úpravou musí být chráněny před UV zářením reflexním nátěrem, pásy určené na vrchní vrstvy povlakových krytin zase hrubozrnným posypem. Plastové fólie se pokládají vždy jen v jedné vrstvě. Předností je menší tloušťka a hmotnost, fólie jsou však choulostivější na mechanické poškození, proto se od ostatních vrstev někdy odděluje tzv. separační geotextilií. Součástí plochých střech je i tepelná izolace.

Záhony nad hlavou

Zeleň v kombinaci s architekturou tvoří velmi harmonický i funkční celek. Příkladem jsou zelené (vegetační) střechy, které používali už staří Římané. I naše historie pamatuje, že si lidé ve středověku osazovali střechy domů skalničkami, které sloužily i jako ochrana proti božímu hněvu, bleskům (zvyk připomíná jméno rostliny netřesk).

Ačkoli jsou vegetační střechy spíše záležitostí ekologického stavitelství, nelze pominout ekonomické hledisko. Řešení napomáhá regulaci teploty (v zimě brání promrzání, v létě přehřívání), působí jako termostat konstantní denní a noční teploty, dokáže zadržet 50 až 70 % přirozených vodních srážek v závislosti na typu vegetace a hloubce substrátu (při tloušťce min. 10 cm zabraňuje průniku ultrafialového a elektromagnetického záření), působí na mikroklima v okolí domu. Rostliny fungují jako čistička vzduchu a lapač prachu, souvrství se chová jako zvuková i protipožární izolace.

Sestava zelené střechy

Základní skladbu tvoří hydroizolace, drenáž, filtrační vrstva, substrát a vegetace. K uložení zásoby vody poslouží hydroakumulační vrstva (sypké materiály s dobrou nasákavostí: rašelina, desky z minerálních vláken, geotextilie, profilované plastové fólie nebo pěnové plasty), uložená pod filtrační vrstvu. Nejdůležitější roli opět hraje hydroizolace. Musí být dobře chráněna před prorůstáním kořínků vegetace.

Drenážní vrstva (drenážní desky a rohože, sypké materiály - štěrk, láva, keramzit apod.) musí být odolná proti biologické korozi,  odvádí vodu a současně zvětšuje prostor potřebný pro růst kořenů. Filtrační vrstva zase zabraňuje vyplavování jemných částic ze substrátu do drenážní vrstvy. Nejpoužívanější jsou tkané nebo netkané geotextilie, které neomezují růst rostlin. Mezi vegetací lze pochopitelně vytvořit chodníčky ze štěrku nebo kamenných „šlapáků", posezení a další zařízení.

text: Petr Saulich, foto: archiv redakce a firem

Poslat Messengerem

16.07.2014 | Stavba