Pestré keře časného jara

Zatímco byliny v zimě zmizí, keře a stromy na nás působí stále – v různých barvách v jednotlivých ročních obdobích. Zvláště na časnou jarní krásu žlutých květů zlatic, červených kdoulovců, něžných meruzalek a křehkých zvonečků pierisů se po nevlídné zimě těší každý z nás.

Zářivá zlatice

Zlatice (Forsythia) bývá v průběhu roku zcela přehlíženým, fádně nenápadným keřem. Během března rozkvete a tehdy objevujeme spanilý keř hustě obalený žlutými květy, které nám po dlouhých šedohnědých měsících přinášejí dobrou jarní náladu. Celkem osm druhů zlatic z čeledi olivovníkovitých (Oleaceae) pochází z východní Asie s výjimkou zlatice evropské (F. europaea), domácí v Albánii.

Z původních druhů se pěstuje především čínská zlatice převislá (F. suspensa).Všechny zlatice potřebují dostatek slunce, ve stínu špatně kvetou. Na půdu jsou méně náročné, vyhovují jim středně těžké až lehčí půdy s dostatkem živin a vláhy, bohatší na vápník. Nemají rády přílišné sucho ani mokré a studené půdy. Keře je nutné pravidelně prosvětlovat a průběžně mírně zmlazovat, protože květy vyrůstají na letorostech. Stříháme začátkem léta.

Kdoulovec jako z babiččiny zahrádky

Kdoulovce (Chaenomeles) jsou nízké opadavé keře z čeledi růžovitých (Rosaceae). Známe čtyři druhy, všechny pocházejí z východní Asie. Často se pěstuje kdoulovec japonský (Ch. japonica), keř od země bohatě větvený. Většinou již počátkem dubna kvete sytě nebo cihlově červenými květy. Plody – malvice – jsou kulovité, žluté, nádherně voní. Jsou jedlé a mohou se zpracovávat na kdoulovcové želé a mošty.

Kdoulovce jsou zcela mrazuvzdorné keře, které dávají přednost slunci, ale dobře snášejí i mírné přistínění. Na půdy nejsou náročné, vyhovuje jim jak kvalitní zahradní, spíše těžší zem, tak i chudší písčitá půda. Nesnášejí zamokřená stanoviště. Keře vysazujeme na jaře i na podzim a hojně zaléváme, při podzimní výsadbě choulostivější kultivary raději přikryjeme chvojím. Kvetou na postranních větvičkách vyrůstajících ze starších větví, proto je zbytečně neřežeme, odstraňujeme jen odumřelé a namrzlé části.

Exotický pieris

Osm druhů pierisů (Pieris), patřících mezi vřesovcovité (Ericaceae), pochází ze Severní Ameriky, Himálaje a východní Asie. Kromě pierisu japonského (P. japonica) se u nás občas pěstuje pieris tchajwanský (P. taiwanensis) a pieris květnatý (P. floribunda). Pierisy kvetou velmi časně zjara, od konce února do března, proto je vysazujeme na stanoviště chráněné před větrem, abychom zabránili zbytečnému namrzání květů. Pěstují se podobně jako rododendrony. Výborně se kombinují s kalmiemi, kyhankami, cesmínami nebo azalkami. Dobře rostou na slunci i v polostínu, potřebují vlhčí, na výsluní hodně písčitou půdu. Neřežeme je, pouze odstraňujeme odumřelé větve.

Okrasná meruzalka

Není rybíz jako rybíz, kromě černého, červeného a bílého existuje asi 150 dalších druhů. Leckteré se pěstují jako okrasné i v našich zahradách (Ribes). Nejčastěji se setkáme s meruzalkou krvavou (R. sanguineum), meruzalkou zlatou (R. aureum), několika dalšími druhy a mnoha kříženci. Meruzalky kvetou v první vlně dřevin a jejich výrazné barvy s malým zpožděním krásně doplňují rozkvetlou zlatici. Dobře rostou na slunci i v lehkém polostínu a potřebují vlhčí, živinami bohatou půdu. Vysazujeme je na jaře i na podzim a hojně zaléváme. Řez snášejí velmi dobře.

Krásný, ale nebezpečný lýkovec

Lýkovce (Daphne) jsou krásné a nenáročné keře, ale máte-li malé děti či domácí zvířata, tak si jejich výsadbu v zahradě dobře rozmyslete. Jedovatost lýkovce je pověstná a dobře známá, efektní červené (i růžové, žluté a modročerné) kuličky plodů lákají a riziko nikdy není dost malé! Již v březnu, ještě před vyrašením listů, kvete náš domácí druh – lýkovec obecný (D. mezereum). Dorůstá výšky kolem jednoho metru, plody má sytě červené. Větší část lýkovců preferuje stanoviště ve stínu. Písčitá půda by neměla úplně vysychat. Stálezelené druhy jsou citlivější na mráz a přes zimu je lepší je přikrýt.

text a foto: Romana Rybková

Poslat Messengerem

08.04.2014 | Zahrada