Růže se šlechtickým erbem

Stará legenda praví, že když se lidstvo rozcházelo od kolébky (za kterou se tehdy považovala jihovýchodní Asie, nikoli Afrika), vzalo si každé plemeno s sebou ušlechtilou růži. Asiaté žlutou, Indoevropané růži keltskou, Arabové růži damašskou a tak dále a tak dále. Úplná pravda to sice nebude, ale legenda tím vysvětluje, jak starý je náš vztah k růžím a jak dlouho je už člověk obdivuje a vysazuje ve svém okolí.

Zvíce než stovky známých planých druhů růží všechny pocházejí ze severní polokoule – to znamená, že na jižní polovině Země rostou jen růže člověkem uměle vysazené. Nejvíce druhů růží roste ve střední Asii a Číně, ale druhově bohatá je i Evropa, především Středomoří. O něco chudší je Severní Amerika, několik druhů nalezneme i na severu Afriky. Kuriozitou jsou tropické druhy růží z hor Filipín a Etiopie. Opakem je několik druhů rostoucích v Kanadě, Skandinávii, na Islandu a na Sibiři, kde překračují polární kruh.

Růže po zahradnicku

Růže jsou dřeviny a rostou buď keřovitě, nebo jako popínavé či plazivé rostliny. Dorůstají velikosti od drobných keříků, nejčastěji 2 až 5 metrů vysokých keřů až po (výjimečně) dvacetimetrové popínavky. Zahradníci si růže rozdělili do mnoha skupin podle typu a původu a tyto skupiny mají také v zahradách různé použití. Botanické druhy se nepěstují příliš často, ačkoliv mají svůj půvab a jsou naprosto nenáročné. Někdy se setkáváme s růžemi, které jako původní vypadají a jsou jednoduchými kříženci. Nejčastěji se vysazuje růže mnohokvětá (Rosa multiflora) z Japonska, Koreje a Číny. Má drobné světle růžové květy, uspořádané v květenství v počtu často desítek květů.

Drobné šípky často využívají aranžéři. Tato růže se stala základním druhem ke šlechtění mnohokvětých záhonových růží nazývaných polyantky i parkových a pokryvných růží. Z dalších původních druhů se pěstuje růže svraskalá (Rosa rugosa) a její hybridy. Tato růže má několik neobyčejných předností, je hodně odolná k městskému znečištění, exhalacím a zasolené půdě v okolí silnic a dálnic, používá se i do živých plotů na nejhorších místech ve městech.

V přírodě tato růže roste v těsném okolí pobřeží Beringova, Ochotského a Japonského moře, často přímo v dostřiku příboje – proto ta odolnost k agresivní soli. Snese i vlhkou zimu a hluboký mráz. Třetí zajímavou asijskou růží, často pěstovanou v Evropě, je žlutá růže Hugova (Rosa hugonis) – keřová růže s obloukovitě převislými konci větví a poměrně časným kvetením (květen, začátek června).

Míchání genů

Šlechtění probíhá od konce 16. století, ale záznamů se z té doby zachovalo naprosté minimum. K prvním kulturním růžím patří „stolístky“, neboli růže stolistá (Rosa x centifolia), jedna z prvních hustě plnokvětých růží, ze kterých vzniklo mnoho moderních parkových a záhonových odrůd. V původní podobě se nedochovala a dodnes není jasné, kolik druhů růží vlastně měla v genech. Dalším šlechtěním vznikaly velmi pěkné odrůdy, které se pěstují dodnes. Ke starým odrůdám patří třeba kříženci růže keltské (Rosa gallica), růže bourbonské (Rosa x borboniana), z nichž vznikly první remontující (v sezoně opakovaně kvetoucí) růže, nebo čajové růže (patrně kříženci R. chinensis a R. gigantea).

Jejich jméno je trochu zavádějící, staré anglické označení „Teascented Rose“ znamená „růže vonící po čaji“ – název se však časem zkrátil. Tyto pravé čajovky byly pnoucí, velmi choulostivé růže pěstované v Anglii a nesnášely mráz, proto se pěstovaly ve sklenících a zimních zahradách. Postupem času se křížily s mnoha dalšími typy a za století z nich vznikly moderní odolné čajohybridy. Křížením remontantních a plnokvětých odrůd růží s japonskou růží mnohokvětou vznikly takzvané polyantky – mnohokvěté záhonové drobnokvěté růže. Hodí se jako ozdoba parkových záhonů ve větších plochách i do menších zahrad do skupinek mezi jehličnany nebo stříbrolisté trvalky.

Vzpřímené keřovité růže

Přikřížením vybraných čajohybridů se polyantkám zvětšily květy a změnil jejich tvar. Vznikla dodnes velmi žádaná a rozvíjená skupina floribundy – mnohokvěté záhonové velkokvěté růže, které mají na stoncích více květů, ale klasické stavby a velikosti. Sadové (keřové) růže a anglické růže jsou vzpřímené keřovité růže, vhodné do parků a větších celků zeleně, kde vynikne celá rostlina.

Připomínají nám dobu našich prababiček a staré odrůdy, nejsou tak vyumělkované jako nejnovější čajohybridy. Podobný efekt mají i velkokvěté pnoucí růže. Velmi starosvětsky a mile působí drobnokvěté pnoucí růže (ramblery), které se často využívají i jako půdopokryvné, nebo se vyvazují jako pohádkové loubí. Zvláštní kapitolou jsou zakrslé růže (minirůže), které se v květináčích pěstují už přes 200 let. Pravděpodobně pochází ze zakrslé formy Rosa chinensis var. minima a z ní vychází většina šlechtění miniaturních růžiček. 

Pěstování růží

Základem je již správný nákup růží, a to nejlépe v růžových školkách, růže z různých supermarketů a zahradních marketů mohou být zaschlé a vy to nepoznáte. Nejlépe je nakupovat růže po 10. říjnu a poté neodkládat výsadbu – vysaďte růže ten samý den, kdy jste je koupili (neplatí pro růže v květináčích, ale s holými kořeny). Pro růže je třeba připravit jamku hlubokou aspoň 40 cm, prokypřenou aspoň do 60 cm. Nadzemní část je třeba zkrátit, stejně tak kořeny a odstranit vše poraněné. Před výsadbou se doporučuje namočit růže na hodinu do co nejstudenější vody.

Keřík se do jamky sází asi o 5 cm hlouběji, než byl ve školce, protože zimní mráz rostlinu povytáhne. Místo pro růže vybírejte světlé a teplé, ve stínu nekvetou a ve vlhké a studené půdě zahnívají. Růže je třeba každoročně řezat. Na jaře je třeba odstranit všechny odumřelé a zaschlé části a také přebytečné výhony. Větve zkraťte ostrými nůžkami tak, aby zbylo asi 25 % starého dřeva (počet oček není rozhodující). U některých opakovaně kvetoucích růží se provádí i letní řez – za 2. až 3. listem pod květenstvím, těsně nad listem. Během léta je třeba růže ošetřovat, odstraňovat plevel a provzdušňovat půdu. Zalévejte konví nebo hadicí přímo ke kořenům, ne rozprašovačem na list, protože to podporuje houbové choroby. Aby růžím dobře vyzrálo dřevo, zalévání ukončete začátkem září.

Důležité je i hnojení. Před zimou se růže chrání přihrnutím země ke kmínkům, aby byl chráněn do výšky 20 až 30 cm – takzvané nakopčení. To se provádí co nejpozději, těsně před příchodem mrazů, v prosinci. Choulostivější sadové a pnoucí růže je třeba chránit chvojím, mladé stromkové růže je možné ohnout a korunku zahrnout do země. Rozhodně nepoužívejte plastové pytle a kryty, růži to spíše ublíží, než ochrání. S růžemi je mnoho práce během celého roku, a kdo se jejich pěstování oddá, má o zábavu postaráno. Jsou to však tak krásné a inspirující květiny, že ta námaha za potěšení z krásných květů rozhodně stojí.

text a foto: Romana Rybková

Poslat Messengerem

14.04.2015 | Zahrada