Tropické liány v českém pokoji

Tropické áronovité liány nechybí snad v žádném interiéru. Občas je jen zalijeme a o víc se nestaráme. Některé z nich však patří mezi náročnější pokojové rostliny, jsou nesmírně proměnlivé a mladé formy se od dospělých značně liší.

Všímavější pěstitelé se jistě setkali se jmény Philodendron, Monstera, Syngonium, Rhaphidophora, Epipremnum, Scindapsus či Pothos. Určitě stojí za to, poznat důvěrněji alespoň základní rody a druhy a zajistit liánám tu nejlepší péči.

Monstera 

Celkem 36 druhů roste v celé tropické Americe, hlavně v deštných a horských mlžných lesích. Tyto liány šplhají na stromy, v korunách mohutní a rozvětvují se do krásy, často ovšem spouštějí provazovité kořeny až k zemi, kde berou vodu a živiny. Mají charakteristicky zpeřeně členěné listy, některé druhy navíc děrované. Mnoho druhů má mladé listy celistvé, drobné a celou plochou čepele přitisknuté k podkladu (M. dubia). 

Nejznámějším a nejpěstovanějším druhem je Monstera deliciosa z Mexika až Panamy. Je to statná, až 20 metrů dorůstající liána s téměř metrovými řapíkatými listy. Naopak (a kupodivu) málokdy pěstovaný druh M. siltepecana má celistvé, stříbrně skvrnité a jen asi 14 cm dlouhé listy.

Monstery jsou jedovaté, jejich tkáně obsahují jehličkovitě drásavé krystaly šťavelanu vápenatého. Plody, dužnaté bobule, jsou naopak jedlé, velmi chutné a místně patří k důležitým druhům ovoce Střední Ameriky. Z kořenů se pletou hrubší koše na dopravu zeleniny. Většina monster roste v oblastech s teplotou celoročně nad 20 °C. Jako substrát postačí směs pro pokojové rostliny a větší nádoba, vhodná je tyč nebo konstrukce, k níž se liána vyvazuje. Odřezávání vzdušných kořenů je samozřejmě škodlivé, mají se navést k povrchu substrátu, v němž zakoření. Světlo je nejlepší rozptýlené, tedy lehký polostín, mladé rostliny ale snášejí i hlubší zastínění. Zaléváme dostatečně po celý rok.

Syngonium 

Asi 40 druhů obývá tropy Ameriky, od Mexika až po Bolívii. Rostliny koření v zemi a šplhají na stromy, později kontakt se zemí ztrácejí a rostou epifytně. Po dřevinách se pnou pomocí příčepivých kořenů. Podobají se filodendronům, ale poznáme je podle žilnatiny: syngonia ji mají síťovitou, kdežto filodendrony souběžnou. Občas i v našich bytech kvetou, toulec je vytrvalý a chrání většinou svítivě červené bobule. Syngonia jsou jedovatá, stonky i listy obsahují bílý latex.

Nejčastěji (už asi 150 let) se pěstuje Syngonium angustatum. Mladé listy zdobí stříbřitá nebo bílá kresba podél nervů – skoro každý semenáč je jiný. Dospělé znožené listy se skládají až z 11 lístků, čepele dorůstají i 40 cm. Kresba zůstává, ale šedne a matní. Prodejci používají často název S. albolineatum a nabízejí množství kultivarů panašovaných bíle (‘Ruth Fraser’) nebo žlutě (‘Green Gold’). Úzkolisté a barevné hybridy S. angustatum a S. podophyllum se nabízejí pod názvy ‘Copper’, ‘Patricia’ nebo ‘Red Maya’ (tato forma je v mládí sytě růžová, později však šedne a je třeba ji stále obnovovat).

Pěstování syngonií patří k nejsnadnějším. Rašelinový substrát pro pokojové rostliny zcela vyhovuje, do mísy upevníme mechový sloupek nebo tyč obalenou kokosovým vláknem, po níž se bude rostlina popínat. Teploty by neměly klesat pod 18 °C. Místo volíme spíše stinné, úpal je zcela nežádoucí. Zaléváme pravidelně po celý rok.

Philodendron (česky filodendron)

Rod zahrnuje 700 až 1 000 druhů rozšířených v tropické Americe – od Mexika a Karibiku až po Bolívii. Rostou (od nížin do nadmořské výšky 2 000 m) v deštných i mlžných lesích, také ve světlých křovinách nebo v bažinách a na březích řek. Filodendrony jsou liány nebo přisedlé epifytní růžicovité byliny, nechybí ani stromkovité formy se silným kmenem a vrcholovým chocholem listů (pěstuje se například P. bipinnatifidum). Listy mají protáhlé, hladké, bradavčité nebo porostlé žláznatými chlupy (Philodendron verrucosum), u jednotlivých druhů se velmi liší tvarem i velikostí, od drobných po velmi rozměrné. Juvenilní a dospělé listy se často tvarově dramaticky liší – v prodeji jsou téměř vždy rostliny nedospělé. Květenství vyrůstají v paždí listů. Plodem jsou velké masité bobule, které chutí trochu připomínají banány. 

V našich bytech se nejčastěji pěstuje Philodendron hederaceum pod synonymem P. scandens. Je to liána se slabým stonkem a široce oválnými zašpičatělými listy se srdčitou bází. Philodendron erubescens má čepele listů dlouhé 20 až 40 cm, leskle zelené nebo načervenalé, řapíky a stonek jsou purpurové. Jemný P. elegans má čepel dlanitě zpeřenou s úzkými úkrojky, statný druh P. bipinnatifidum tvoří jako ruka silný kmen pokrytý jizvami po opadlých listech a má obrovské, dvakrát zpeřené listy. Nádherný druh P. verrucosum má 30 až 75 cm dlouhé lesklé čepele s tmavšími skvrnami mezi světlejší žilnatinou. 

Filodendrony jsou mírně jedovaté. Nebezpečné jsou zvláště pro kočky a jiná domácí zvířata, byly ale zaznamenány i smrtelné otravy dětí. Pěstují se stejně jako syngonia.

Rhaphidophora 

Rod Rhaphidophora zahrnuje asi 120 druhů rozšířených v nížinných deštných lesích Asie od Indie po Austrálii, ale i v tropické západní Africe. Přežívají i velmi nepříznivé podmínky. Listy jsou buď „monsterovitě“ dělené, nebo jednoduché, kopinaté. Juvenilní forma bývá dost odlišná od dospělých rostlin. Poměrně běžně se pěstuje R. decursiva s hluboce členěnými čepelemi listů dlouhými až 70 cm a R. korthalsii podobných rozměrů i vzhledu. Velmi pěkný druh je R. celatocaulis z Bornea, s listy přitisknutými k povrchu skály, zdi nebo stromu, po nichž se popíná. 

Pěstování je velmi snadné, liány vyžadují stín a hodně vydrží. Stačí jim jakýkoli rašelinový substrát, trvale pokojová teplota a pravidelná zálivka. Některé druhy vyžadují vyšší vzdušnou vlhkost, běžně pěstované druhy však snesou bytové podmínky bez potíží.

Scindapsus 

Celkem 35 druhů roste od Indie na východ a jih po pacifické ostrovy a severovýchod Austrálie. Popínají se po stromech či skalách v tropických deštných nebo monzunových lesích, někdy dorůstají obrovských rozměrů. Juvenilní listy se tvarově velmi liší od dospělých. V bytech většinou v nedospělém stadiu zůstávají. Čepele mívají celokrajné, srdčité, oválné až úzce kopinaté, u některých druhů hezky skvrnité. Běžně se nabízí Scidapsus pictus ‘Argyraeus’ s nesouměrnou stříbrně skvrnitou čepelí. Roste skvěle nejen volně v bytě, ale i v teráriích. 

Scindapsy jsou jedovaté, alergiky však nedráždí. K pěstování zcela postačí kupovaný substrát pro pokojové rostliny, můžeme přidat perlit nebo písek. Do nádoby upevníme opěrnou tyč nebo konstrukci. Teplota by neměla celoročně klesnout pod 18 °C, vyšší je vhodnější. Mladší rostliny snesou hlubší stín, dospělé potřebují více světla. 

Epipremnum

Asi 15 druhů roste v jihovýchodní Asii, ale ve správných jménech se vyznají jen opravdoví specialisté. Přímo školním příkladem je obecně známý a běžně pěstovaný druh Epipremnum pinnatum, který byl několikrát přejmenován. Pro běžného pěstitele stačí vědět, že v kultuře je několik panašovaných forem E. pinnatum ze Šalamounových ostrovů. V bytech listy zůstávají celistvé a drobné, v tropech dorůstají půlmetrové délky a čepele se podobají monsterám. Pěstování patří opět k nejsnadnějším, jistě dobře znáte kanceláře, kde roste po dlouhá léta ve sklenici s čistou vodou. Výsledkem jsou však drobnolisté „hladové“ formy, které se správně pěstovanými a živenými rostlinami nesnesou srovnání.

text a foto: Romana Rybková, Botanická zahrada v Praze-Troji

Poslat Messengerem

23.02.2015 | Zahrada