Stavbu domu lze přirovnat k etapovému závodu. Někde se musí odstartovat, někudy běžet a někam dospět. Jednou z nejtěžších etap tohoto klání je fáze zhotovení hrubé stavby.

K vůbec nejstarší a zároveň nejpreferovanější formě výstavby patří samostatně (volně) stojící domy. Kromě jiných předností tyto individuální realizace skýtají hlavně větší tvůrčí svobodu v projevu architekta a projektanta, žádají si ovšem relativně větší pozemek. Prioritou každého stavebního díla by však vždy měla být především kvalitativní stránka, podmíněná vybraným konstrukčním systémem, dílčími zdicími komponenty, materiály a technologiemi.

Definice hrubé stavby

Prakticky v žádné odborné literatuře tuto definici nenajdete, neboť jde o tzv. pojem zvykový, přetrvávající z dob plánovaného hospodářství (stavební činnosti se členily na hlavní stavební výrobu HSV a přidruženou stavební výrobu PSV). Lze tedy říci, že hrubá stavba se týká prací HSV, zahrnující základy, vertikální a horizontální nosné konstrukce a nosné prvky zastřešení, konkrétně krovy nebo vazníkové soustavy. Hranici mezi hrubou stavbou a následnými pracemi neurčuje ani projektová dokumentace, proto se někdy vedou „odborné“ diskuse o tom, zda do hrubé stavby začlenit či z ní vyjmout i kompletní hydroa další důležité izolace spodní stavby, vnitřní příčky (zděné zpravidla ano, sádrokartonové ale už ne), komíny (zděné obvykle ano, zavěšené kovové obvykle ne) a schodiště (železobetonové obvykle ano, kovové někdy, dřevěné obvykle ne).

V případě staveb na klíč (typových i individuálních projektů) se konkrétní specifikace řeší (měla by řešit) detailním popisem předmětu dodávky – tedy finálního produktu. U individuálních staveb však musí zmíněné otázky velmi rigorózně definovat smlouva investora s dodavatelem. Na stavebníkova bedra v tomto případě padá to nejdůležitější rozhodnutí – výběr stavební technologie a zdicích materiálů. Laicky řečeno – z čeho by rád svůj příbytek postavil. Kromě fundovaného architekta či projektanta toto rozhodnutí koriguje a ovlivňuje spousta dalších kritérií. Tepelnětechnické parametry zdiva, velikost dílčích prvků a s tím související rychlost, pracnost i přesnost zdění, možnost rozměrového přizpůsobení materiálu požadavkům projektu a také zcela individuálním podmínkám konkrétní stavby, budoucí způsob užívání objektu a tedy částečně i dispoziční řešení stavby, finanční možnosti investora atd.

Z čeho všeho rostou domy

Bez nadsázky lze říci, že soudobé trendy a z nich vycházející moderní stavební materiály přímo předurčují, že při dodržení technologií a předepsaných stavebních postupů bude dům splňovat přinejmenším kritéria úsporné, ne-li přímo nízkoenergetické (NED), či dokonce pasivní stavby (PD). Ve všech případech – u NED a PD o to více – má právě hrubá stavba vliv na výslednou kvalitu díla. Při výběru stavebních materiálů se pak přihlíží i k jejich ekologické stopě (jedná se o energie vynaložené při těžbě, zpracování surovin, k dopravě a zabudování do stavby), a dokonce se uvažuje i o recyklaci materiálů po uplynutí životnosti objektu. K nejčastěji používaným materiálům se dnes stále řadí keramické tvárnice a bloky z pálené hlíny (Heluz, Wienerberger…), jejichž zdění je velmi přesné (systém pero – drážka + tenkovrstvé lepení), rychlé a méně pracné.

Zdicí komponenty mají vynikající tepelněizolační vlastnosti, pálená keramika dokáže vytvořit přirozené mikroklima v interiérech. K nejpoužívanějším materiálům patří i pórobetonové tvárnice a vápenopískové bloky (Ytong Xella), jejichž hmota je odlehčena velkým množstvím vzduchových pórů (bublin). Spojují se jak ve vodorovné, tak ve svislé spáře lepidlem (vrstva tloušťky 1–3 mm). Materiál lze snadno opracovávat (řezat, brousit, vrtat, frézovat v něm instalační drážky apod.), nezbytností je ovšem dodržování technologických postupů předepsaných výrobcem. Své místo si vydobyly i betonové tvárnice (KM Beta) s integrovanou tepelnou izolací (nejčastěji polystyrenem), které se po sestavení vyztužují (armují) a zalévají betonovou směsí.

Díky tomu zdivo získává potřebné pevnostní i tepelné parametry, nevýhodou systému jsou však tzv. mokré stavební procesy. Vyrábí se i duté tvárnice z dřevoštěpky a cementotřísky, skořepinové tvárnice, s úspěchem se aplikuje metoda ztraceného bednění (Velox, plášťový stavební systém Durisol či maXplus – tvárnice z Neoporu), případně se staví „přímo“ z betonem prolévaného polystyrenu, z desek na bázi celulózy a sendvičů obsahujících extrudovaný polystyren – Flexibuild.

Žádnou převratnou novinkou už v našich končinách není ani systém SIP (structural insulated panel), rychlou montáž za relativně nízkou cenu nabízejí montované konstrukce ve variantách sendvičů pro dřevostavby nebo moderních panelů na bázi betonu, existují samozřejmě i železobetonové konstrukční prvky a stavební komponenty z monolitického betonu, kompletní dřevostavby a opomenout nelze ani skládačky z obytných buněk. Zůstaňme však pro tentokrát výhradně u kusových staviv.

Přísně sledovaná kritéria

Při volbě stavebního materiálu se nejčastěji vede diskuse na téma tepelného odporu (R = m²K/W) nebo nově součinitele prostupu tepla (U = W/m²K). Prakticky jde o schopnost materiálu bránit úniku tepla, přičemž hodnota závisí na tloušťce materiálu a na jeho tepelné vodivosti. Čím těžší je materiál (má méně pórů a dutin), tím nižší je tepelný odpor. A čím je hodnota součinitele prostupu tepla U nižší, tím hospodárnější bude následné vytápění domu.

Akumulace tepla značí schopnost materiálu podržet teplo při přerušení vytápění (a naopak v parném létě udržet chlad). I zde pak platí, že čím těžší materiál, tím lepší akumulace. Teplo se totiž nejprve ukládá do stavebních konstrukcí a teprve s určitým zpožděním dochází k vytápění interiéru. U nízkoenergetických staveb, disponujících dobrými izolačními vlastnostmi, vysokým tepelným odporem a nízkou schopností akumulace, je to přesně naopak – prakticky okamžitě se začíná vytápět vnitřní prostředí.

Volba podléhá použití

Rodinný dům je z konstrukčního hlediska poměrně jednoduchou stavbou. Volba vhodné stavební technologie a od ní se odvíjejících materiálů však významně ovlivňuje nejen samotný stavební proces, jeho rychlost a tím i úsporu času, práce, energií a prostředků (včetně dopravného, strojů atd.), ale také následné užitné vlastnosti novostavby. Z hlediska funkce se nosné konstrukce domu dělí na svislé nosné konstrukce – stěny, sloupy, pilíře, a dále na vodorovné stropní nosné konstrukce – přenášející zatížení z vodorovných konstrukcí a ztužující stavbu.

Materiály, tedy produkty jednotlivých výrobců se od sebe samozřejmě liší především použitými surovinami (pálená hlína, beton, vápno s pískem a přísadami, komponenty na bázi dřeva), dále rozměry dílčích prvků, mírou vylehčení a v mnoha případech i způsobem montáže, ale hlavním ukazatelem jsou technické parametry. Většinou se dnes dodávají jako ucelené stavební systémy, v nichž se tvárnice či bloky spojují pomocí systému pero – drážka a lepením broušených dílců (nebo pomocí tenkovrstvé malty 1 až 3 mm nebo ložných spár max. 8–12 mm), případně jiným způsobem montáže.

text: Petr Saulich, foto: Jiří Vaníček, archiv

Poslat Messengerem

02.04.2014 | Stavba