Pohled na mlýn byl před 150 lety všednější než pohled na člověka v botách. Dnes je dochovaných a zároveň obývaných mlýnů jako šafránu. A mlýn, který prakticky od jeho postavení až do dneška vlastní jedna rodina? To zní skoro jako pohádka.

Soňa Bartošová z Drásova na Tišnovsku začíná vyprávět celý příběh rekonstrukce od začátku: „V mlýně bydlím od narození. Prožila jsem tu dětství v podmínkách z dnešního pohledu velmi nekomfortních, běžných spíš v 19. století. Přesto, nebo možná právě proto, na mě atmosféra starého, tajemného a tehdy hodně zchátralého domu zapůsobila. Dětství prožité ve mlýně ovlivnilo moje další směřování a celý můj život,“ říká Soňa, dnes profesí architektka.

Mlýn, o němž vypráví, stával na svém místě již v 17. století. Jeho současná podoba je z roku 1856 a kromě terénní konfigurace a tělesa náhonu neponechal tehdejší stavitel Antonín Buchal z původní, patrně dřevěné, stavby nic. Buchal ve mlýně pár let hospodařil a v roce 1866 ho prodal rodině mlynáře Horáka, přímým předkům paní Bartošové.

Obnova za chodu

Do vlastnictví manželů Bartošových se drásovský mlýn dostal před 18 lety coby dědictví po prarodičích paní Soni. Nastěhovali se, a aby bylo vůbec možné v domě bydlet, pustili se hned do nejnutnějších zásahů v patře obytné části. Zprovoznili topení, koupelnu, provedli několik drobných stavebních úprav a vytvořili základní zázemí pro sebe a svého tehdy malého syna. „Drobné úpravy, ale i náročnější opravy střech přilehlého hospodářského dvora se staly součástí našeho života.

Prováděli jsme je kontinuálně a za běžného chodu rodiny. S domem jsme se naprosto sžili, poznali jeho ducha, jeho stav, jeho potřeby. Když jsme žádali o stavební povolení, projekt jsme kreslili jen kvůli úřadům. Sami bychom ho byli nepotřebovali,“ shrnuje Soňa Bartošová období, které předcházelo celkové obnově mlýna. Do té se Bartošovi pustili v roce 2003. Čekalo je statické zajištění, dispoziční úpravy, kompletní výměna rozvodů, výměna oken, částečné výměny podlah, oprava fasády a vybudování venkovní terasy. Ve všech etapách obnovy se majitelé mlýna snažili v maximální možné míře používat dobové stavební materiály a uplatňovat dobové technologie.

Podlahy opravili s použitím historických materiálů, použili také autentické dveře, vypínače a mnohé další předměty. V přízemí kvůli zemní vlhkosti vytvořili odvětrávané podlahy bez hydroizolace a díky tomu se jim podařilo zbavit se problémů s vlhkostí v převážně kamenném zdivu. Střechu mlýna pokryli ručně vyráběnými bobrovkami. Záměry Bartošových obnovit mlýn tak, aby byl zachován duch domu, kvitoval i Národní památkový ústav. „Památkáři pochopili náš plán a byli velmi vstřícní. S jedinou výjimkou.

Nepodařilo se nám vyjednat povolení k nainstalování francouzských oken v přízemí. Dodneška nás to trochu mrzí, protože mlýnu chybí propojení interiérů se zahradou,“ vrací se spoluautor projektu obnovy Tomáš Bartoš ve vzpomínkách k nápadu, který padl za oběť skutečnosti, že mlýny bývaly stavbami, jejichž architektura se důsledně podřizovala hospodářskému účelu a zpětně je i pro odborníky těžké se shodnout na tom, jaké zásahy do jejich dispozic jsou nejvhodnější.

Odborníci a pracanti

Díky tomu, že jsou oba manželé architekti a oba se navíc dlouhodobě zabývají obnovou památek, historickými stavebními materiály a technologiemi, byli při obnově v podstatě soběstační. „Měli jsme zde pouze štukatéra na vytažení říms a firmu na statické zajištění kleneb v přízemí, kde jsou předpínaná táhla a rubové klenby. Naprostou většinu prací pak prováděli šikovní Ukrajinci – Orest, Boďa a Taras. Ti v sobě měli dostatek citu a pečlivosti, která je při obnově historického domu potřeba asi ještě více než při jiných druzích staveb,“ pochvaluje si paní Soňa partu dělníků, díky níž se podařilo ze starého mlýna vybudovat komfortní rodinné sídlo.

Pro příští generace

Výraz sídlo je při celkovém pohledu na mlýn více než na místě. Každý z pěti členů rodiny Bartošovy má k dispozici nadprůměrné množství životního prostoru, interiéry domu přesto ani v nejmenším nezavánějí megalomanstvím, jaké někdy vídáme u různých příměstských či venkovských novostaveb. Synové, kteří jsou dnes ve věku 20 a 16 let, obývají přízemí, kde mají potřebné soukromí.

Pokoj jejich desetileté sestry se nachází v patře, spolu s pokoji rodičů, pracovnou a prostory pro rodinný život. „Velké prostory jsou jednou z největších výhod toho, že bydlíme ve mlýně. Mimo jiné se například neobtěžujeme vzájemně hlukem, i když si synové rádi pouští velmi nahlas hudbu. Další výhody spatřujeme třeba v tom, že v přízemí je i v létě příjemný chládek, nebo v tom, že dům ladí se svým okolím, protože na svém místě stojí už tak dlouho. Před domem máme 400 let starou lípu, ta pamatuje ještě ten původní dřevěný mlýn,“ vyjmenovává Tomáš Bartoš pozitiva, kterých si rodina díky zdařilé obnově mlýna užívá.

Bartošovi zatím nevyužívají všechny prostory, které objekt mlýna skýtá. Pro případné budoucí využití je tu k dispozici ještě mlýnice a hospodářský dvůr s krásnými klenutými stájemi. „My jsme za naši generaci s obnovou skončili, ten zbytek je na dětech, budou-li si tu chtít zařídit své vlastní prostory,“ říkají s úsměvem manželé Bartošovi.

text: Markéta Lajdová, foto: archiv Soni Bartošové

Poslat Messengerem

04.04.2014 | Stavba