Tisk | Diskuze (1) | Sdílet článek Facebook Twitter Google
Pájení a letování v domácí dílně
Pájení je velmi stará metoda spojování kovových materiálů pomocí tepla, která může v mnoha případech pomoci domácímu kutilovi v dílenské praxi, obzvláště tam, kde nelze použít svářečku.
Pájení možná znáte pod starším slovem letování (z německého löten). Ale ať už pájíte nebo letujete, vždy se jedná o stejnou činnost, tedy o techniku spojování kovů pomocí snadno tavitelných slitin (nejčastěji na bázi cínu). Podobně jako u svařování se jedná o starou metodu, kterou znali obyvatelé starověké Mezopotámie nebo naši keltští předkové.
Domácí praxe
Pájení samotné se dělí na takzvané měkké a tvrdé. V domácích podmínkách asi nejvíce využijete měkké pájení. To sice nezajišťuje tak pevné spojení, ale je k pájeným materiálům šetrnější, protože probíhá za relativně nízkých teplot (300 až 350 °C) a spojovacím materiálem, pájkou, jsou nejčastěji měkké slitiny na bázi cínu. U tvrdého pájení, které se používá, chceme-li dosáhnout pevnějšího a trvalejšího spojení, je pájka tvořena slitinami stříbra či mědi. Při tvrdém pájení je vzhledem k vyšším tavným teplotám tvrdé pájky (kolem 1000 °C) potřeba jistých zkušeností a je dobré si ho vyzkoušet na nečisto.
Podstata pájení
Pájení je založeno na schopnosti některých kovových materiálů spojovat se za určitých teplot s některými slitinami. Tomuto procesu se pomáhá tavidly, například kalafunou, která snižuje povrchové napětí cínové slitiny a váže na sebe zoxidované složky. Kalafuna se používá jako tavidlo pro spojení pájky se slitinami mědi, čehož například využívají elektrotechnici. Pokud byste chtěli pájet například železné kovy, nerez nebo hliník, budete potřebovat tavidla speciální. Pochopitelně je nemusíte míchat sami, ale prodávají se již hotové.
Můj dům doporučuje |
Pájené předměty musejí být mechanicky očištěny (zbaveny koroze a nečistot) a odmaštěny, někdy je nutné odstranit nežádoucí kysličníky z povrchu žíravinou. Je vhodné spoj před pájením mechanicky pojistit (spojované dráty spolu zkroutit, plechy na okrajích zapertlovat). |
Minimum o pájkách
Pájecí slitina (pájka) se nejčastěji skládá ze směsi cínu a olova v poměru 3 : 2 s bodem tavení 190 °C (pájka Sn60Pb40). Pokud potřebujete pájet při nižších teplotách, použijete pájky obsahující antimon, vizmut nebo indium. Díky tomu se dá teplota tavení při pájení snížit až na 140 °C (pájka Pb48Sn32Bi).
Páječky pro měkké pájení
Pájení provádíme pomocí páječek, což jsou přístroje, které musí vyrobit a přenést dostatečné množství tepla k roztavení pájky. Teplo do zamýšleného spoje přenášíme pomocí hrotu, který je obvykle ohříván elektricky nebo plamenem. Nejčastěji jsou používány trafopáječky a páječky s hrotem vyhřívaným pomocí topného tělíska. Nevýhoda trafopáječky spočívá v její velké hmotnosti a nemotornosti, navíc bez možnosti teplotu regulovat. U trafopáječek je pájecí hrot současně topným tělesem, a díky tomu dochází často k jeho přehřátí. Další variantou jsou páječky na síťové napětí, které tvoří přechod mezi trafopáječkou a mikropáječkou.
Mikropáječka je zřejmě nejlepší a pro elektroniky a modeláře je využitelná téměř na vše - má hrot oddělený od topného tělesa, dá se u ní regulovat teplota, je kompaktní a lehká. Dalším typem zařízení pro pájení jsou plynové páječky, které se vyrábějí v různých výkonových třídách, od malých příručních až po stanice. Jsou vhodné na drobnější opravy, ale nevýhodou je cena plynové náplně, která je vyšší než u elektřiny. Naopak silnou stránkou plynu je nezávislost na zdroji proudu, což oceníme při práci v terénu.
Více článků z rubriky STAVBA na www.dumabyt.cz. |
Pájení natvrdo
Pájením natvrdo dosáhneme mnohem větší pevnosti spoje než u měkkého pájení. Podmínkou však je dostatečně vysoká teplota. Nejstarší způsob ohřevu páječky je ve výhni, ale z pochopitelných důvodů se dnes nejčastěji používá plynový nebo benzinový plamen. Jako tavidlo se používá salmiak, chlorid zinečnatý nebo borax. Jako pájka slouží kromě stříbra slitina mědi a zinku (mosaz). Tavicí teplota je zde závislá na obsahu mědi v pájce (čím více mědi v pájce, tím vyšší tavicí teplota a naopak). Pájením natvrdo můžete spojovat například plynové instalační potrubí, potrubí u solárních nebo horkovodních topných zařízení nebo trubky podlahového vytápění pokládané v mazanině.
Pájky a teplota
Tvrdé - tavitelné nad 500 °C, obvykle slitiny mědi, hliníku a stříbra
Měkké - tavitelné při teplotách pod 325 °C, obvykle cín nebo slitiny cínu a olova. (Pájky s obsahem olova jsou od roku 2006 zákázány direktivou RoHS.)
Postup pájení |
1) Dotkněte se hrotem zlehka pájeného místa a zahřívejte spoj. 2) Přisuňte pájku na zahřáté místo a nechte ji roztavit. 3) Zahřívejte znovu asi 1-2 sekundy. Jakmile se pájka rozlije a pokryje pájenou část, odsuňte hrot od spoje a vyčkejte, až pájka ztuhne. |
Typy páječek
Vyvarujte se levných a neznačkových páječek - ušetří vám to možné nepříjemnosti. Nebezpečné jsou například benzinové páječky, které vám při nijak výjimečné netěsnosti snadno způsobí popáleniny nebo požár!
text: Adam Krejčík, foto: archiv firem a autor
03.05.2013 | Stavba
Tisk | Diskuze (1) | Sdílet článek Facebook Twitter Google
Diskuze
- 28.08.2021 15:34 - Já se přiznám, že na letování jsem fakt levej. Mám klasickou pájecí...