O architektuře českých rodinných domů a její perspektivě s námi hovořil architekt David Kraus, držitel České ceny za architekturu 2018.

Můžete nám představit svou tvůrčí filozofii, svůj přístup k architektuře?

Ing. arch. David KrausNáš ateliér pracuje takřka živočišně, důležitá je pro mě hlavně radost ze stavění. Každá zakázka je pro nás nový příběh, nové zadání, nová architektura, ideální je, když se i my na každé další zakázce něco nového naučíme.

Nemáme vyhraněný styl, navrhujeme domy s rovnými střechami, ale i sedlové střechy, snažíme se pokaždé hledat nový koncept, i když samozřejmě nelze překročit svůj stín a určitý rukopis je na stavbách patrný.

Baví mě být u celého procesu, tedy rozhodně netvořit jen studie „do šuplíku“, ale domy také stavět. Snažím se v každém projektu zohledňovat požadavky současného světa, a zároveň hledat určitou jednoduchost.

Myslím, že současný svět je velmi překombinovaný, i domy, stejně jako například automobily, jsou příliš sofistikované, mají velmi složitou skladbu obvodových stěn, je v nich mnoho technologií atd. Jestliže vynecháte nebo přehodíte jednu vrstvu, celek nefunguje, jak má. To podle mě není ideální. Naši předkové stavěli jednoduše, a ty stavby jsou dodnes funkční.

Vaše realizace se vyznačují poměrně výrazným výtvarným projevem, což jistě klade nároky na technické řešení, kvalitu provedení, případně cenu… Kde hledáte rovnováhu mezi výtvarnou a technickou stránkou projektu? Mají klienti smysl pro určitý experiment?

Čerpám právě ze zkušeností ze stavby. Pokud možno se snažím si všechno sám vyzkoušet, abych si ověřil takové provedení, které bude správné, bude realizovatelné, nenaruší provoz domácnosti, či nebude obtěžovat uživatele domu atd. Myslím, že náš ateliér oslovují stavebníci, kteří znají naši práci, takže k překvapením nebo nedorozuměním dochází jen výjimečně.

Přejděme k bydlení. Někteří architekti říkají, že navrhovat rodinný dům je obtížnější než třeba administrativní objekt. Myslíte si to také? (A v čem spočívá ta obtížnost?)

Ano, z určitého úhlu pohledu s tím lze souhlasit. Po technologické stránce jde o jednoduché zadání, ale rodinný dům vyžaduje od architekta relativně značné nasazení vzhledem k malé velikosti stavby, hlavně náročnou práci s detailem. Práce na rodinném domě je srovnatelná s prací na několikapodlažním bytovém domě. Liší se i přístup investora: u velkých projektů se rozhoduje většinou na základě technických a věcných argumentů, zatímco rodinný dům je velmi osobní záležitost, roli hraje citový vztah a někdy do rozhodování zasahují i iracionální faktory.

Měli by architekti navrhovat také interiér domu, případně i zahradu, jak to kdysi dělávali např. autoři prvorepublikových vil?

Igelitová věž, návrh obytné věže pro výstavu Nadace Vize 1997Ano i ne, obě cesty jsou možné a správné. Navrhování stavby spolu s interiérem vytváří určitou kulturu, udržuje schopnost architekta vnímat a navrhovat od celku po detail, až do nejmenšího měřítka, jako je třeba židle, zábradlí, svítidlo… Umožňuje dojít k maximální funkčnosti a harmonii. Předpokladem je vzájemná důvěra a shoda mezi architektem a klientem od počátku až do konce.

Na druhou stranu interiér domu je velmi intimní otázka, architekt však do návrhu promítá své vlastní emoce, svou psychiku, svůj životní styl... Já osobně jako klient bych si do určitých věcí nenechal mluvit. Ideální je, když architekt navrhne určitý základní koncept a lidé si pak dům přirozeně zabydlí sami.

Někdy se stavebníci po kolaudaci rozloučí s architektem a povolají interiérového designéra. Ten ale nemusí chápat technické souvislosti architektury, základní ideu domu, nosné konstrukce, parametry osvětlení, způsob vytápění… řešení, kdy po mně přijde designér a dům „dodělá“, nepovažuji za šťastné. Uvědomuji si sílící specializaci v mém oboru a respektuji interiérové designéry, často mají více informací o nových materiálech, detailech, cenách, tedy i více zkušeností oproti nám „technickým“ architektům, stavbařům (za což sám sebe považuji). Jako optimální se mi jeví přirozené vzájemné propojení. Pokud interiér dělá někdo jiný, je důležité, abychom byli sladěni a netvořili odděleně.

Považujete za důležité neustálé zapojení architekta do realizace domu – včetně autorského dozoru?

Pro mě to je naprosto klíčové a bez přítomnosti na stavbě si nedovedu svou práci vůbec představit. Baví mě spolupracovat s řemeslníky, velmi si jejich práce vážím a stále se něco učím. Na stavbě se také mnoho věcí dá vylepšit.

Když jsem vyučoval na fakultě, doporučoval jsem studentům o prázdninách praxi přímo na stavbě, třeba i trochu na úkor stáže v renomované architektonické kanceláři. Reálné zkušenosti jsou k nezaplacení a dávají architektovi jistotu při dohadování s řemeslníky a s realizační firmou, že „to takhle nejde“ apod.

Architekt „bonviván“, který nemá žádné praktické znalosti, je na stavbě pro legraci. Usiluji o to, být spíše stavitel, jakýsi univerzální voják, samotná architektura je jen část znalosti. Zároveň bych rád tvořil jednoduše, ovšem na základě bohatých, různorodých a hlavně osobních zkušeností.

Pokud se porozhlédneme po dnešní nové rodinné zástavbě, ta je v podstatě redukována na několik základních typů, které bychom mohli zjednodušeně nazvat „stodola“ – se sedlovou střechou, případně „stodola“ s přístavkem, bungalov či „kostka“ s plochou střechou. Nechybí nám trocha fantazie?

Určitě ano, a podle mě to není vina stavební regulace. Myslím, že jde o celkové zpovrchnění společnosti, kdy se přijímají určité krátkozraké a nesmyslné módní trendy. Například tzv. minimalismus způsobuje řadu složitostí na stavbě, vizuálně je krásný až na konci, pro mě je to pouze jedna z cest, někdy vhodná, někdy ne, může být obtížný pro bydlení. Ale u nás je stále médii a reklamou prezentován jako „ta moderní architektura“. Jde o stejné klišé, jako jsou námi architekty vysmívané domečky se sedlovými střechami a vikýřky. Vnější forma je jiná, ale podobné zákony – co je možné, co ne. Bydlení je složitá a široká problematika, která dává mnoho příležitostí k nápadům, originalitě a stálému hledání výrazu. Každý obor, nejen architektura, si časem vytvoří pravidla, co je dobré a co ne.

Estetickým ideálem dneška se stal tzv. „čistý tvar“. Občas vidíme velmi strohé domy, někdy skoro není poznat, kde je vlastně vstup, chybí třeba závětří, správně řešený odvod vody, zastínění fasády… Vizualizace vypadá skvěle, ale ve jménu „čistého tvaru“ byly obětovány některé prvky, které jsou funkční. Jako se na to díváte?

Snažíme se nepodřizovat funkčnost designu, ale když jste architekt, dovedete si představit, jak je to těžké. Čím jsem starší, tím více mi jde o spokojenost „protihráče“, pro kterého pracuji. Přesahující střechy mě neurážejí, pracovat se dá se vším, je to pak i větší zábava. Důležitý je smysl správného použití a svoboda v rámci profese. Tvořím z radosti a (své) nedokonalosti.

Dnešní svět má mnoho poloh a hladká bílá kostka může působit stejně směšně a nevhodně jako křiklavě barevný domek s apsidou a vikýři. Pokud stojí na místě, kam nepatří, pokud neslouží dobře svým majitelům, pokud obtěžuje okolí. Znám mnoho příkladů moderních staveb, které architekti oceňují, ale pro život jsou podle mě trochu obtížné. Obětovat svůj způsob života vizi o estetice považuji za zbytečné, ale nechť to každý cítí po svém. Nemá smysl nosit nepohodlný model bot jen proto, že jsou „in“. Na druhou stranu některé na první pohled nenositelné šaty jsou krásné a chápu, proč byly navrženy.

Architekt David Kraus, kterého majitelé oslovili, aby vypracoval architektonickou studii domu, vzpomíná: „Stavebník mě překvapil svými znalostmi ze stavebního oboru a řešení domu vycházelo z velké míry z jeho poměrně jasných představ a velkého osobního nasazení.“

Jeden z domů navržený Davidem Krausem si můžete prohlédnout zde.

Zdá se, že stavebníci se dnes čím dál více zaměřují na technologie, energetiku, zatímco výtvarná stránka zůstává poněkud v pozadí. Čím je to způsobeno? Jde o finanční náklady, nedostatek odvahy odlišit se od průměru, přestala být krása považována za hodnotu?

Je to dnešní obecný trend. Upouští se od individuality, a zejména od emocí a osobních pocitů a prožitků. Reklama a marketing s nimi sice intenzivně pracují, ale jsou to jen náhražky, falešné iluze, které jsou nám vnucovány jako ideál krásy, ideální způsob života. Ve skutečnosti nemají s naším životem nic společného. Společnost se také čím dál více technokratizuje, narůstají složité společenské struktury, byrokracie.

S tím souvisí i mimořádně složitý způsob stavění. Zaměstnávám řadu lidí a věnuji mnoho energie a času záležitostem, které by se daly jednoduše a rychle zvládnout s pomocí zdravého rozumu. Chci se naučit stavět a myslet jednoduchým způsobem, ovšem s respektem a schopností používat i složité technologie. Mnoho lidí se rozhoduje podle svého vnitřního hlasu, nikoliv dle hlasu společnosti, a jejich názory hledám. Myslím, že čím více zjednodušíme své produkty, ať jde o domy, auta, nářadí nebo výživu, tím se budeme cítit lépe, usazeněji a přitom volněji.

Přemýšlím obecně o zjednodušování celý svůj život, je to takové moje osobní téma, snažím se to (občas úspěšně, občas neúspěšně) aplikovat na vše, co dělám, čím žiju. Když koukám na dceřiny psy, jak se honí po zahradě, nebo pozoruji mraky na obloze, závidím Vesmíru, jak dokonale a jednoduše to vytvořil.

Získal jste Českou cenu za architekturu za administrativní objekt z lehčeného betonu. Jaké je uplatnění tohoto materiálu? Je vhodný i pro obytné stavby?

Lehčený beton má výborné fyzikální vlastnosti, vytváří přirozené klima. V létě chladí, v zimě brání tepelným ztrátám, je prodyšný. Stavby tohoto typu je ale třeba otestovat, a to u rodinného domu z finančního i časového hlediska nebývá možné, takže zřejmě půjde o zcela individuální využití. Ale právě masivní stavby se silnými stěnami považuji za výbornou alternativu k složitým sendvičovým konstrukcím, které kladou velké nároky na správnou skladbu a precizní provedení. Nevýhodou masivní stavby je množství materiálu, nejsou recyklovatelné ani rekonstruovatelné, takže se domnívám, že v budoucnu se budou rozvíjet obě technologie.

A jakým směrem se podle vás budou vyvíjet stavby pro bydlení v budoucnosti?

Domy budou čím dál soběstačnější, budou se více uplatňovat ostrovní systémy, myslím, že stavebníci se budou navracet ke zjednodušování, více než ochlazování v zimě se bude řešit přehřívání domů v létě. Horko a sucho budou fenomény příštích let, takže bude zřejmě ubývat domů s plně prosklenou jižní fasádou a také předimenzovaných staveb. Vzhledem k cenám pozemků a energií budeme asi více šetřit místem. Pak vznikne prostor jinde – fyzicky i duševně.

Ing. arch. David Kraus

Absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze (1989–1996). Studoval u profesora Miroslava Šika, od roku 2002 vlastní ateliér Architektura, s. r. o. Jeho realizace jsou v ČR, USA, Německu, Ománu a SR. Při své práci rozvíjí vlastní, osobitou, alternativní cestu moderního pojetí architektury, pracuje s neobvyklými zdroji inspirací a s obrazy a principy současného světa. Jeho experimentální tvorba byla prezentována na výstavě VIZE 1997. Byl o něm natočen dokument Bílé vrány (ČT). Přednáší, hostoval na VŠUP a FA ČVUT, publikuje, jeho práce byla oceněna řadou cen, je zastoupena v Národní galerii a prezentována v odborných i laických médiích.

Kontakt: Archi.cz

Text: Jitka Pálková, Foto: Jiří Hurt a archiv Davida Krause

logo MessengerPoslat Messengerem