Vzhled budovy může v porovnání s jejím technickým stavem hrát zdánlivě příslovečné „druhé housle". Přesto právě v praktické stavařině platí známé divadelní rčení - není malých rolí.

Vnější obranná slupka patří k nejchoulostivějším místům domu a bohužel ji mnozí považují za vysloveně estetickou záležitost. Prvořadou úlohou fasády je však ochrana. Před rozmary počasí, před vlhkem, chladem, horkem, prachem, chemickým i mechanickým poškozením.

Struktura a barevnost domovního šatu pak vyzvedává, zvýrazňuje či dokresluje vkus i cit domovního pána. A pokud finální úprava pláště koresponduje s dalšími exteriérovými prvky domu a bere v potaz bezprostřední okolí, stavení se stává kultivující součástí ulice, čtvrti, obce i města.

Ke starému nové

Finální nátěr fasády rozhodně není jen kosmetickou procedurou. Stejně jako lidská kůže (ale i pláštěnka proti dešti nebo svrchník) tvoří důležitou fyzikální a chemickou obrannou složku, která plní hned několik základních funkcí. U novostaveb je to poněkud jednodušší, tam se venkovní nátěr (probarvená omítka nebo štuk), jeho složení a nakonec i barevný tón aplikuje v přímém souladu s použitými stavebními prvky a materiály. Především se zdivem, ale i se střešní krytinou, s okny, okapním systémem, vstupními dveřmi, oplocením apod. Poněkud složitější situace ovšem nastává při sanaci a rekonstrukci staršího objektu, kde už výběr podmiňují mnohé další okolnosti.

K vůbec nejdůležitějším patří právě správná volba materiálu, který se snese s původním podkladem. Zkušení praktici potvrdí, že je třeba hledat a najít i účinnou technologii zpracování. Málokdo totiž ví, že aplikace fasádního nátěru nebo rovnou barevné omítky je v podstatě chemickým procesem, v němž si dílčí komponenty spolu nemusejí „rozumět". Už proto je vhodné vědět obecně o barvách a jejich významu víc, než se zdá nutné.

Více článků z rubriky STAVBA na www.dumabyt.cz nebo www.modernibyt.cz.

Funkce barevného spektra

Fasádou se nazývá především vnější stěna stavby, v architektuře se tímto výrazem často míní hlavně průčelí domu. Vysílá vizuální signál, který na první pohled zaujme, nechá lhostejným nebo vzbudí pohoršení. Fasáda je prvním hodnotícím kritériem, podle něhož si lidé dělají obrázek o funkčnosti, estetičnosti a také o hospodáři té které budovy.

Pojednání o barvách, barevnosti a o jejich technickém provedení je třeba začít u starých Egypťanů, jejichž chrámy se jako první začaly zvýrazňovat právě barvou. Člověk totiž 80 až 90 % všech informací o svém okolí získává zrakem.

Je paradoxem, že pro barevný vjem je důležité spektrální složení světla dopadajícího do lidského oka, které však neumí spektrum analyzovat. Je totiž citlivé jen ve třech pásmech (v červeném, zeleném a modrém) a mozek proto - zjednodušeně řečeno - pro určení barevnosti zpracovává pouze tři signály. Výzkumníci zjistili, že pro navození vjemu téměř jakéhokoliv barevného odstínu stačí jednoduše namíchat ve správném poměru zmíněné tři základní barvy.

Než dojde na váleček

Už jsme zmínili, že je rozdíl krášlit novostavbu a dům při rekonstrukci. Ve druhém případě je vždy zapotřebí obnovit původní fasádu, což se děje na základě vizuálního a také technického průzkumu. Ten by měl určit, jak je dům starý a jaký má typ fasády, jaká je pevnost, soudržnost a nasákavost podkladu, v jakém stádiu je zvětrání štuku nebo povrchové omítky, zda poslední nátěr drží na podkladu a je-li ho možné v případě potřeby odstranit (a jak). Dále je nutné zjistit vlhkostní poměry, mikroklima kolem stavby a také vycházet z lokálních povětrnostních podmínek. Složité?

Jak se míchají barvy

Aditivní (sčítací) míchání barev se týká míchání barevných světel (přesněji zdrojů světla) o třech základních barvách: červené (Č), zelené (Z), modré (M). Smícháním Č + Z získáme žlutou, smícháním Z + M azurovou, výsledkem Č + M je purpurová. Ovšem žlutá, azurová a purpurová jsou „jen" barvy doplňkové nebo sekundární. Smícháním všech tří světel o stejné intenzitě získáme bílou. Subtraktivní (odečítací) míchání se věnuje míchání barevných pigmentů (předmětů, které světlo odráží) o třech doplňkových barvách - žluté Ž, azurové A a purpurové P. V mozku pak iluze žluté barvy vzniká tak, že žlutá plocha ze spektra pohlcuje modrou a k pozorovateli odráží pouze červenou a zelenou. Ty se v mozku spojí a vytvoří - žlutou.

 Pro stavebníka určitě ano, pro odbornou firmou nikoli. Předchozí oprava omítky, poškozeného zdiva, spár a trhlin je naprosto nezbytná. Na širší spáry a odpadané „fleky" se většinou používají hotové, výrobně předpřipravené maltové směsi. Menší trhliny je pak třeba zaplnit tmelem, např. akrylátovým, kdy není třeba čekat na vyzrání. Trhliny je někdy dobré před vyplněním dokonce cíleně rozšířit a prohloubit, aby se správkový materiál dostal až k pevnému podkladu.

Jemné praskliny lze také přetřít speciálním pružným nátěrem (např. barva Betalex pružný plnič), případně přidat armovací tkaninu - perlinku. Jemné vlasové prasklinky většinou překryje finální nátěr. Zaměřit se musíte na výkvěty (krystalické usazeniny solí), plísně, řasy, mechy a houby, k čemuž slouží dezinfekční prostředky. Přilnavost fasádní barvy, zpevnění podkladu a snížení nasákavosti zajistí penetrace.

Léky na vrásčitou tvář

Hodně domů-pamětníků má na fasádě vzduté puchýře a odloupané mapy, které prozrazují, z čeho je kdysi jejich majitel postavil a také do čeho je posléze oděl. Praktikovi pak často stačí pouhý pohled nebo rozdrolení kusu omítky mezi prsty a rázem je doma. Snadno pak analyzuje, z čeho byla omítka zhotovena, a dokáže nalézt i účinný recept na následující sanaci. Prakticky neexistuje starší stavba, na níž by se časem neobjevily větší či menší (zde širší a užší, kratší a delší) trhliny. K těm nejčastějším patří jemné síťové trhliny, vzniklé stárnutím materiálu a vlhkostí. Jejich výskyt je třeba spojovat například s nesprávným provázáním malty, v níž je málo pojiv.

Hlubší trhliny mohou signalizovat nekvalitní omítku, kdy teplotní výkyvy způsobují rozdílné roztahování a smršťování vrstvy maltové hmoty. Pokud jsou tyto jevy intenzivní, vznikají rovné a klikaté trhliny třeba v ostění oken a dveří. I proto se při omítání rohů používají speciální výztuže (hliníkový děrovaný profil s perlinkou apod.). Pozor však na hluboké a povětšinou rovné vertikální trhliny. Ty jsou rozblikaným výstražným světlem, signalizujícím sesedání některých konstrukčních částí budovy. Zde je třeba pomoci statika. Sami si troufněte jedině na kosmetické defekty.

Vlastnosti venkovních nátěrů

V tomto případě jde hlavně o fyzikální vlastnosti, které se stanovují podle příslušných norem. Hodnotí se především propustnost pro vodní páry (u protikarbonizačních nátěrů i pro oxid uhličitý), dále (ne)nasákavost, kryvost, odolnost vůči UV záření a agresivním složkám ovzduší apod. Venkovní nátěry musí splňovat také určité mechanické vlastnosti, což je například odolnost vůči otěru za mokra a zejména přídržnost k podkladu, kterým je obvykle beton nebo pórobeton.

Klasická omítka se při testu nepoužívá, neboť její pevnost bývá často nižší než přídržnost nátěru. Zkoušky se provádějí v extrémně nízkých a naopak vysokých teplotách a při náhlých teplotních změnách. Platí, že nátěr, který vydrží při obou zkouškách bez úhony pětadvacet cyklů, bude spolehlivě fungovat i v reálných povětrnostních podmínkách.

Škála fasádních nátěrů

Základní kategorie se člení podle pojiv a jejich složení. Najdete zde fasádní barvy vápenné a modifikované vápenné, nátěrové hmoty silikátové (modifikované a nemodifikované), cementové, roztokové (rozpouštědlové), emulzní, disperzní nebo silikonové. Podle složení plniv se nátěry definují jako tenkovrstvé, plnicí, natírané („streichputz"), na štukové hmoty („schlämputz"), na dekorační omítky a pružné nátěry. Z poměrně pestré nabídky výrobců a jejich produktů si dozajista vyberete, a proto se zaměřte spíše na dohodu s dodavatelskou firmou a samozřejmě i na precizní provedení práce z její strany.

Stává se, že řemeslníkům bývá naprosto jedno, co a v jakých souvislostech budou dělat. Poraďte se s odborníky ve specializovaných prodejnách, a pokud ve svém okolí dostanete tip na schopného architekta, projektanta nebo fasádníka, rozhodně neprohloupíte, necháte-li si vypracovat tzv. barevný návrh. Barevné vzorníky v titěrném provedení totiž velmi zkreslují a kromě toho zcela jinak působí odstín barvy pod umělým osvětlením a na malé ploše než na denním světle a na velké ploše. Nikde není psáno, že dům musí být nutně jednobarevný. Zvolíte-li si však kombinace dvou a více barev, citlivě přistupujte právě k odstínům barvy základní.

Látání děravého pláště

Nejprve kladívkem odstraňte uvolněnou omítku přímo z místa a kolem něj. Plochu řádně očistěte drátěným kartáčem a omeťte smetáčkem. Připravte si maltu (např. Malmix, Baumit, Salith, Terranova, Ytong atd., přesně podle přiloženého návodu). Platí orientační vzorec - 1 kg materiálu + 0,2  l vody = směs, s níž pokryjete plochu o velikosti strany A4 v tloušťce 1 cm. Místo kvůli lepší přilnavosti a snížení nasákavosti navlhčete a aplikujte připravenou hmotu. Dodržujte i předepsané teplotní a vlhkostní parametry. Na hrany používejte omítací lať.

Dejte na doporučení odborníků

Rozdíly by měly být patrné, ale rozhodně ne kontrastní. Dejte na doporučení odborníků - v běžně užívaných barevnicích se volí vždy dva nesousedící tóny jednoho odstínu (vybírejte tudíž vždy ob jeden). Na závěr ještě doporučení: než se namočený váleček rozběhne po ploše, vyzkoušejte zakoupenou barvu nebo probarvenou finální omítku někde v zadním traktu a na malé ploše. Ideální je využít nerovný a nekvalitní podklad (pokud jej na domě najdete) a pozorovat, jak se barva chová na něm. Pokud si s takovou plochou nátěr bez problémů poradí, pusťte se do díla, nebo firmě odstartujte zakázku.

Soulad různorodosti

Řekli jsme si již, že při opravách a před finálním nátěrem je zapotřebí dbát na soulad podkladového zdiva s vlastnostmi omítkového systému nebo nátěrové hmoty. Dlouhodobě nechráněné zdivo podléhá povětrnostním vlivům a snižuje se jeho kvalita. Jednotlivé vrstvy fasádní omítky by za ideálních podmínek měly mít srovnatelnou objemovou hmotnost a pórovitost.

Upřednostňujte tzv. vzdušnější omítky a hmoty s větší pórovitostí, záleží však na místních podmínkách (na vystavení domu bočním nárazům větru a deště, slunci, vánicím...). U novostaveb je nutné nechat čerstvé vápenné omítky před malbou dokonale vyzrát a vyschnout - asi 4 týdny při teplotě 20 °C. Při nižších teplotách se doba logicky úměrně prodlužuje.

Paropropustnost a přídržnost k podkladu

Většina fasádních nátěrových hmot se vyznačuje výbornou přídržností, podklad je ale vhodné penetrovat. Pod akrylátové fasádní barvy, které patří mezi nejrozšířenější, volte univerzální penetraci, případně hloubkovou penetraci s mikrodisperzí, která se ředí v závislosti na savosti podkladu a nejlépe se nanáší malířskou štětkou. Pod silikátové barvy (např. Primalex) se samozřejmě nanáší silikátová penetrace. Tyto materiály mají ve stavebnictví dlouhodobou tradici a díky moderním úpravám - přimísení nepatrného množství zlepšujících aditiv - získaly další výborné vlastnosti. Silikátové barvy mají vynikající paropropustnost a přídržnost k podkladu - vlastně se k podkladu chemicky naváží a tvoří s podkladem jeden společný prvek.

Stavba opravdu nemá plíce

K velmi frekventovaným patří dotaz na „dýchání domu". Kdysi kdosi komusi řekl a dodnes se traduje mýtus, že zateplením, omítkou a dokonce nátěrem se stavba naprosto uzavře a uvnitř se pak dějí věci. Tak především - stavba nemá plíce a proto dýchat nemůže. Zmiňované dýchání není ničím jiným, než difuzí vodní páry konstrukcemi stavby. Množství vlhkosti, které stěnou prochází, závisí hlavně na teplotě a relativní vlhkosti vnitřního vzduchu v místnostech a dále na tzv. difuzních odporech materiálů stěn obvodového pláště.

Omítková klasika

Starší domy jsou většinou omítnuty třemi základními (na sebe nataženými) vrstvami a opatřeny finálním barevným nátěrem. Jde o následující souvrství:

■ nástřiková omítka: řídká cementopísková malta (tzv. podhoz) se postupně nanáší nejčastěji klasickou zednickou lžící přímo na zdivo, případně na podkladní vrstvy ■ jádrová omítka: ochranná vrstva silná 1 až 2,5 cm sloužící k vyrovnání podkladu ■ lícní (lícová) omítka: poslední omítaná tenká neboli finální ochranná vrstva, která tvoří optický efekt, začišťuje a dává domu fazónu ■ nátěr: barví a zároveň chrání, izoluje a impregnuje, působí proti vlhkosti, vodě, prachu, špíně, mechům, plísním atd.

 Nejvyšší difuzní odpor dosahuje neporézní sklo, dále pak kovy (např. hliníková fólie) ale i asfaltové natavitelné a navařované pásy a samozřejmě plastové fólie. U zdiva vítězí železobeton s větším difuzním odporem nad cihelným nebo pórobetonovým zdivem. Praxe ukazuje, že standardní dům skrz obvodové zdi dokáže odvést více jak 3 % vlhkosti bez ohledu na to, zdali je vystavěná z pálených cihel, betonových tvárnic či pórobetonu. Dodatečné zateplení polystyrenem, minerální vatou a jinými izolacemi v celkovém výsledku výměny vzduchu nehraje nijak podstatnou roli.

Vnější stěny totiž stejně nikdy nenahradí účinnou ventilaci a větrání a neumí odvést vnitřní vlhkost z domu už proto, že schopnost vnějšího zdiva tuto páru vstřebat a vypustit ji do exteriéru je mnohonásobně nižší, než množství vlhkosti, které v interiéru vzniká při běžném denním provozu. Snaha o dosažení co možná největší paropropustnosti vnějších stěn je tudíž z praktického hlediska bezvýznamná. A co barva, přesněji nátěr? Moderní materiály si umí s problémem propustnosti a nepropustnosti poradit.

text: Petr Saulich, foto: archiv firem a redakce

Poslat Messengerem

16.02.2015 | Stavba