Vzhled domu je ovlivňován mnoha faktory, ale materiál použitý na fasádu má prvořadý význam. Výběr je veliký, možnosti takřka neomezené.

Dřevo je materiál, který překonal staletí i architektonické styly a objevuje se dodnes jak na historických objektech, tak v supermoderní architektuře. Už dávno se nepoužívá jen na štíty domů, ale stále častěji se jím obkládají celé objekty či jejich významné části. Dřevo na fasádě se stává symbolem progresivního technického řešení a často se vyskytuje u nízkoenergetických nebo pasivních domů, kde zároveň posiluje příznivý ekologický dopad stavby jako celku.

Výhody provětrávaných fasád

Přínosem dřevěných provětrávaných fasád je zejména vyšší odolnost proti vlhkosti v konstrukcích – přebytečná voda se může ze stěn snadno odpařovat a zároveň takto zateplená stěna dobře vysychá. Celá skladba tedy musí být difuzně propustná, aby vlhkost starých zdí u rekonstrukcí či zbytková technologická voda u novostaveb mohla unikat ven a méně zatěžovala interiér budovy. V případě, že dojde k mimořádnému provlhnutí konstrukce – například přívalovým deštěm, havárií vnitřní instalace, zaplavením budovy atp., může skrze vysoce difuzně propustnou skladbu tato voda snadno postupně vysychat. U rozebíratelných fasád lze vyjmout nejvíce provlhlý izolant a nahradit ho suchým. Také lze stěnu po určitý čas ponechat zcela otevřenou a tím vysychání výrazně urychlit. Dřevostavba s provětrávanou fasádou tak může být paradoxně vhodnější do záplavových území než zděný dům z nasákavých cihel s neprodyšným zateplovacím systémem.

Příjemné na dotyk

Další výhodou je vyšší tepelná stabilita stěny. Vzduch je nejlepší izolant, a tak provětrávaná mezera nedovoluje v létě prostup tepla z rozehřáté osluněné povrchové vrstvy do interiéru stavby. Podobný princip se uplatňuje i u provětrávaných střešních konstrukcí – zde o přínosu řešení již nikdo nepochybuje, ale ve stěnách si tento efekt ještě ne všichni stavebníci plně uvědomují. V neposlední řadě jsou dřevěné obklady používány všude tam, kde hrozí mechanické poškození zateplovací vrstvy stěny – u vstupů, pobytových ploch, krytých teras apod., kde zároveň využijeme i příjemné působení přírodního teplého materiálu. Je určitě pohodlnější opírat se při sezení o palubky než o dutě znějící a jako struhadlo hrubý povrch kontaktního omítkového zateplovacího systému. 

Materiál obkladu

Použité řezivo má nejzásadnější vliv na výsledný vzhled, a proto je mu ze strany stavebníků nutné věnovat velkou pozornost. Ostatní prvky – kotvení, podklad a nátěr, snadno vyřeší odborníci, ale volba pohledově se uplatňujícího materiálu je pro každého vlastníka nemovitosti klíčová. Charakter povrchu je dán profilací a šířkou profilů. V současné době je moderní hladký vzhled s minimální nebo naopak plně přiznanou spárou. Výrazněji frézované dekorativní profily mohou být náchylnější k poškození deštěm a mrazem, proto je prozíravější se jim pro exteriérové použití vyhnout.

Méně se vyskytují šupinovitě překládané obklady či tvary imitující obliny roubení. Vybírat můžete z dřevin tuzemských nebo zahraničních. Těžba a obnova tropických lesů mnohdy neodpovídají našim představám o udržitelném rozvoji, proto by bylo vhodné řezivo z rovníkových oblastí používat jen ve zcela výjimečných případech a v minimálním rozsahu. Alternativy, čím jej nahradit, bezesporu existují. Ještě donedávna by se dalo říci, že z dovozu je výhradně tropické dřevo. Stále častěji se ale můžeme setkat i se sibiřským smrkem, modřínem či kanadským cedrem, které jsou vzhledově podobné našim dřevinám a nepůsobí zdaleka tak cizorodě jako strukturou odlišná tvrdá tropická dřeva, vyznačující se mimořádnou trvanlivostí a odolností proti vlivům počasí.

Tuzemské jehličnaté dřeviny

Z našich dřevin se nejčastěji používá smrk (Picea abies), který se ovšem nevyznačuje příliš velkou životností a vzhledově se výrazně mění. Mnoho historických staveb je jím coby nejdostupnější dřevinou obloženo, a i když obdivujeme letitou patinu, na novostavbě bychom si ji asi neuměli představit. Kvalitnějším hustším dřevem se vyznačuje smrk dovážený ze severských zemí či Sibiře. Vzácněji se u nás můžete setkat i s jedlí (Abies alba), která je odolnější alternativou vzhledově smrku velmi podobnou. Odolnost jedle dokládá její používání na štípané střešní šindele. Ale i u ní se projevuje vliv stárnutí – šednutí do charakteristického stříbřitého tónu. Modřín (Larix decidua) patří k odolnějším, charakterizuje jej však výraznější barevná proměnlivost. V neošetřeném provedení výrazněji šedne až černá, takže změna vzhledu je nápadná a je třeba s dynamikou proměny počítat už při barevném konceptu domu.

Tmavý přírodní modřín si přímo říká o výrazně barevná okna či kombinaci se světlou omítkou. Poslední z našich dřevin je borovice (Pinus sylvestris), která má méně pravidelný růst, tendenci se kroutit a praskat. Velká barevná odlišnost je mezi odolným jádrem a měkčí, světlejší bělí. Tímto způsobené výrazné žíhání působí ve větších plochách rušivě, proto se borovice v exteriérech příliš často v přírodním provedení nepoužívá. Tmavším odstínem lazury lze ale tyto nevýhody potlačit. Listnaté řezivo se u nás pro exteriérové aplikace výrazněji neuplatňuje, důvody jsou vysoká cena, horší opracovatelnost a ne vždy vyhovující životnost.

Odkud jsou kvalitnější materiály

Dovážené dřevo z mírného podnebního pásma je mimo výše uvedený sibiřský smrk prezentováno zejména sibiřským modřínem (Larix sibirica), dřevinou ještě odolnější než modřín evropský. Z opačného konce světa se dováží kanadský cedr „Western red cedar“, což je botanicky nám dobře známá túje (Thuja plicata). Ve své domovině však dorůstá do impozantních rozměrů a poskytuje mimořádně kvalitní dřevo – lehké, odolné a rovně rostlé. Na rozdíl od ostatních dřevin výrazněji netmavne, po letech strávených v exteriéru barvu spíše ztrácí a bělá, takže působí čistě, elegantně.

Novinkou mezi fasádními obklady je tzv. thermowood – tepelně opracované jehličnaté řezivo nejčastěji z finské borovice lesní, které tepelnou proměnou získává větší trvanlivost. Příjemný skořicově tmavý odstín však dřevu nevydrží dlouho, slunce a voda vedou k jeho zesvětlání, přičemž se mohou po určité době začít objevovat nežádoucí skvrny z vyplavovaných přírodních látek. Dodejme, že všechny prvky fasády musí být z jednoho druhu dřeva. Odlišný a z počátku zajímavě působící prvek se může časem projevit rozdílným stárnutím, kdy se odlišnost ještě zvýrazní či naopak zcela potlačí.

Důležitost skryté podkladní konstrukce

Každé opláštění je umístěno na podkladní konstrukci. Může jít o jednoduchý rošt ukotvený do zdiva, nebo o vícevrstvou skladbu nesoucí v sobě izolaci zateplovacího systému a nezbytnou protivětrnou bariéru – difuzně propustnou pojistnou vrstvu. Ta se u moderních více otevřených laťových obkladů i pohledově uplatňuje a je třeba volit takovou, která má potřebnou odolnost proti UV záření. Běžná střešní fólie tu nevydrží a vlivem slunečních paprsků velmi rychle degraduje, ztrácí své vlastnosti anebo se dokonce zcela rozpadne. Doplněním reflexní fólie pod obklad se ještě více posílí efekt stínění stěn proti letnímu přehřívání, tak velký význam jako ve střeše zde však mít nebude – slunce na stěny dopadá pod příliš mírným úhlem, než aby se to výrazněji projevilo v celkové energetické bilanci.

Podklad musí zajistit účinné provětrávání – vhodná síla větrací mezery je proto minimálně 40 mm, což umožní účinné odvádění vlhkosti ze dřeva, případně i z izolace či zdiva. Obecně je nosný rošt orientován zpravidla kolmo k povrchové vrstvě – můžeme se však setkat i s diagonálním uspořádáním podkladního roštu, kterým lze částečně vyřešit požadavek na vertikální provětrávání u svisle kladených palubek. U obkladů s otevřenými spárami by podkladní rošt mohl opticky rušit. Proto se překrývá vhodnou fasádní fólií nebo nátěrem.

Otázkou je však jeho životnost, protože ve spárách je jakákoli oprava prakticky neproveditelná a demontáž obkladu je zase nákladná. I u obkladu se širokými volnými spárami je nutné zachovat provětrávací vrstvu nad podkladem. Jen tak je možné zajistit účinné odvádění vlhkosti z podkladu a vysychání provlhlých palubek. V opačném případě by se vlhkost z líce přenášela do izolačních vrstev a ani sebelepší difuzní fólie by v tomto případě nepomohla. Na druhé straně i podkladní rošt – o němž se mnozí domnívají, že není vidět a nemusí tak být jeho montáži věnována větší pozornost – má svůj estetický význam. Přiznané kotevní prvky, jež se většinou používají, přesně vykreslí a zdůrazní polohu skrytého roštu. Je důležité jej co nejpravidelněji rozmístit, dořešit detaily okolo otvorů a nároží i předem promyslet způsob a místa napojování jednotlivých palubek.

Hlavně ať to nerezne

Za archaický způsob kotvení můžeme označit tradiční přitloukání běžnými železnými hřebíky. Dnes se tímto způsobem realizuje už jen obložení jednoduchých hospodářských či dočasných objektů. U běžných obytných domů se setkáme spíše s vruty nebo sponkami. Vzácněji také s lepením či zcela skrytým upevňováním. V exteriéru nelze použít jinak běžné podlahářské přichycení v drážce palubky – vlivem povětrnosti venku totiž dřevo více pracuje a může snadno dojít k poškození obkladu. Materiálem spojovacích prvků by vždy měla být nerez či speciální slitiny, které nereagují se dřevem a nemohou způsobit charakteristické černání. Ale pozor – běžný „pozink“ na to nestačí! Už po krátké době se kolem hlaviček začnou vytvářet neodstranitelné tmavé skvrny. Kotvicí prvky mají mimo své primární upevňovací funkce mnohdy také estetický význam.

Zcela odlišně působí stěna s přiznanými vruty, jež zvýrazní polohu podkladního roštu, a stěna s nenápadným kotvením sponkami. Tu většina lidí považuje za elegantnější variantu. Jsou tu však jistá ale. Sponkování je prakticky nerozebíratelné – při demontáži by se mohly jednotlivé palubky nevratně poškodit. A právě snadná demontovatelnost a vyměnitelnost jednotlivých palubek je jednou z výhod provětrávaných dřevěných fasád – sponkováním a lepením se o ni můžeme nevratně připravit. Pozor také na tvrzení prodejců sponek a vrutů o nekorodovatelnosti, neoxidovatelnosti a nezbarvování podkladu jejich materiálem. Pokud nejde o nerez, je třeba mít skutečně hodnověrné doklady o kvalitě používané slitiny, která zaručí její stálost.

Povrchové úpravy

Zcela zásadním rozhodnutím je, zda ponechat dřevo bez nátěru a smířit se s jeho proměnou, nebo proti stárnutí bojovat ochranným nátěrem, lazurou nebo impregnací. Většina v tisku prezentovaných domů je fotografována bezprostředně po dokončení, kdy je vše nové, čisté a krásné. Snímků domů s příjemnou patinou našedlého dřeva je méně a ne každý si to umí představit, proto je u nás poměrně velký tlak na moření a lazurování fasád. V Německu či Rakousku je přírodních neošetřených domů nepoměrně více. Správně provedená, vhodnými prvky přikotvená neošetřená fasáda může vydržet desítky let prakticky bez údržby, jen se barevně mění, tak jak již bylo popsáno v úvodu.

Stovky let staré domy s dřevěnými fasádami jsou důkazem trvanlivosti a krásy přírodního dřeva. Oproti tomu nátěr dřeva nám dává pocit, že jsme moderními prostředky odvrátili jeho přirozené stárnutí a fotochemické změny. Je pravda, že prvních pár let je stavba stejná, změny nejsou patrné, co ale až začne dřevo šednout v místech, kde se již nátěr poškodil? Má-li být oprava provedena kvalitně, znamená to mnohdy obroušení nátěru až na neporušené dřevo a opětovné natření – což je pracné a nákladné.

Jistým kompromisem jsou olejové nátěry, které dřevo impregnují a nevytvářející na povrchu uzavřený film. U nich také dochází k výraznější změně barevnosti, mnoho olejových impregnací lze však obnovit bez nutnosti broušení, což majitelé domu uvítají. Výhodou je, že nabídka nátěrových hmot je opravdu velká a lze volit mezi cenově výhodnými či supernaturálními biopřípravky, takže si vybere opravdu každý. A kdo si nevybere, ten si může ponechat dřevěnou fasádu zcela přírodní, tak jako to dělávaly celé generace předků. I díky tomu se nám zachovaly tisíce krásných historických dřevěných staveb.

text: Ing. Arch. Pavel Šmelhaus, foto: archiv

Poslat Messengerem

15.04.2015 | Stavba