Ekozahradníci preferují listnaté keře a stromy a říká se o nich, že nemají rádi jehličnany. Částečně je to pravda. Epocha tújo-cypřiško -jalovcových kreací doplněných stříbrným smrkem na okrasných zahradách pomalu končí a s ní i vyčerpaná suchá půda pod těmito dřevinami. Neprodukují humus, vypadají stále stejně a rychle se okoukají. Výhodou však je, že jsou stále zelené a nenáročné. Sousedíte-li s rušnou ulicí, nahustit k chodníku túje nebo cypřiše je asi nejlepší volba. Opouštět jehličnany úplně není třeba, do přírody i do zahrady patří, stačí je citlivě vybrat a začlenit.

Modřín je výjimkou mezi jehličnany a opadává, ale jeho podzimní zbarvení je nádherné. V blízkosti budov je bezpečný, nevyvrátí se větrem jako smrky.V přirozených smíšených lesích mírného pásma najdeme zhruba desetiprocentní zastoupení jehličnanů mezi listnáči. To je harmonické, protože listnáče zajišťují tvorbu půdy a správné koloběhy vody. Borovice, smrky, modříny a tisy zajišťují pestrost a odolnost lesa. Stromy jsou živé bytosti vyzařující různé energie, pestrost lesního ekosystému tedy spočívá i v jejich odlišných aurách. Z technického hlediska jsou jehličnany odolnější vůči drsnějšímu horskému podnebí, jehlice odpaří méně vody ve větru a vydrží zimu na stromě, který se nevyčerpává tvorbou nových listů pro kratší horskou sezonu. Výjimkou je modřín, který zvolil jinou strategii – je opadavý.

Tento krásný vysoký horský strom s velmi hlubokým kořenovým systémem odolává větrům i horším půdám. Má i ohebný pružný kmen. Ve Vysokých Tatrách, kde vichřice sfoukla jako sirky všechny uměle vysazené smrkové monokultury (smrk má mělký plochý kořenový systém), zůstaly občasné modříny v celé té spoušti hrdě stát. Borovice lesní i smrky ztepilé do hor a kopců patří, nikoliv však samotné, musí být smíšené s převahou listnáčů. Teprve ve vysokých nadmořských výškách se vyskytují tzv. smrkové hole, větrem ošlehané jehličnaté porosty s minimem listnáčů.

Kontakty na firmy a skrytý text se zobrazí až po registraci a přihlášení.

V nížinách mají jehličnany přirozeně převahu pouze na velmi specifických stanovištích, například borovice v suchých písčitoskalnatých lokalitách nebo smrky v chladných údolích. A sem tam semínko zalétne a roste i tam, kde by teoreticky růst nemělo. To není žádný průšvih, na rozdíl od lesnických praktik sázet nekonečné smrkové a borové monokultury, kam se jim zlíbí.

Sekvojovec obrovský vypadá v mládí jako okrasná koniferka, ale tento druh dorůstá v Severní Americe kolem 80 metrů, dožívá se tisíců let a drží titul „nejmohutnější živý organismus planety“.Do zahrady vybíráme s citem

V malých zahradách je škoda místa na okrasné konifery, které nepřinesou jiný užitek než dočasný pocit vítězství nad prázdnou plochou. Jak jsem zmínil, na místa, kde je velký ruch ze silnice, ošklivé výhledy nebo nepříjemný soused, se živý plot z tújí a cypřišů nebo tisu hodí. Do středu zahrady jsou už tyto druhy méně vhodné. Listnaté keře nabízejí krásné květy, listy, proměny v ročních obdobích a v jedlé zahradě i chutné plody. Tvoří kolem sebe úrodný humus pro růst trvalek. Dají se z nich vytvořit přirozeně vypadající společenstva. To žádná konifera nezvládne.

Neopadavé jehličnany nám ale poslouží na velkých pozemcích, jako jsou třeba rodové statky nebo veliké zahrady, jako zimní větrolam. Tam, kde na severní části pozemku není žádný soused, kterému by vadil stín, můžeme vysadit borovice, smrky, jedle, promíchané s listnáči, a získáme nádherné volně rostoucí lesní pozadí pro celou zahradu. Můžeme-li, preferujeme druhy u nás původní nebo co nejvíce jim podobné. Pro středně velkou zahradu, kam se nehodí velký smrk ztepilý, můžeme použít „parkové“ smrky omorika, které nebývají tak mohutné.

Borovice mají mnohé menší růstové formy (kultivary), které lze vysadit jako pozadí pro menší zahrady, například známý kultivar borovice lesní Pinus sylvestris „Watereri“. Stříhané živé ploty z běžných smrků a borovic jsou hodně pracná a poměrně drastická záležitost, nemluvě o seřezávání špiček již odrostlých jedinců. Jediný jehličnan, který zvládne obrazit ze staršího dřeva, je tis. Větrolamy na západní a východní stranu pozemku volíme raději s převahou listnáčů, aby po opadu listí pustily aspoň nějaké vzácné sluníčko, které putuje velmi nízko. Na jih větrolamy obvykle potřeba nejsou, pro skrytí nežádoucích pohledů stačí vyšší keřový plot. Každý pozemek a případ je však jiný, je třeba ho pozorovat a osadit na míru, neexistují žádná pevná pravidla.

Pozor na rez

Jalovce dávají jedlé plody vhodné jako koření do pokrmů nebo k výrobě ginu.Jalovce dávají jedlé plody vhodné jako koření do pokrmů nebo k výrobě ginu. V zahradách roste mnoho kultivarů jalovců, z nich však většinou chutné plody nezískáte. Naopak některé mohou škodit tím, že mají na svědomí zrzavé skvrny na listech hrušní. Konkrétně jalovec čínský (Juniperus chinensis) a jalovec klášterský (Juniperus sabina) jsou mezihostiteli této rzi hrušňové. Neměly by být v okolí hrušní nejméně do vzdálenosti 200 m. U ovocné zahrady nesázejte ani borovici vejmutovku (Pinus strobus), která zase spolu s černým rybízem mezihostí rez vejmutovkovou. I některé jedlé pětijehličné borovice ze Severní Ameriky jsou na tuto rez náchylné (při svém vývoji se tam s ní nesetkaly), proto je lépe volit odolné evropské a asijské druhy, které si s ní již evolučně poradily.

Borovice s jedlými semínky

Borovice limby na alpské farmě Seppa Holzera v Rakousku. Tyto mohou být staré přes 30 let. Hory jsou jejich přirozené prostředí, rostou však dobře i v nížinách, na slunci a v propustné půdě.Z tatranských svahů nebo z Karpat známe borovici limbu. V Rusku v tajze až po Asii roste její příbuzná borovice sibiřská. V Asii potkáte borovici korejskou a Armandovu. V amerických pohořích Rocky Mountains najdete borovici jedlou, na niž v Severní Americe navazuje několik dalších druhů (více je popisuji ve své knize). Všechny mají jeden společný znak. Plodí jedlá semena, nazývaná též oříšky, protože jsou schovaná v tvrdé skořápce. Tato semena vypadávají ze zralých šišek. Jejich velikost bývá kolem 1 cm, takže se jako potrava vyplatí.

Naše borovice lesní má malá semínka jen pro veverky, piniová semínka dostupná v obchodech zase rostou na piniích v jižní Evropě, které u nás nepřežijí zimu. Výše uvedené druhy jsou však plně mrazuvzdorné. Zatímco naše borovice lesní má 2 jehlice ve svazku, tyto jich mají 5, jsou tedy hustější. Svým vzhledem do běžné české krajiny nezapadají, ale do zahrad i s jinými nepůvodními jedlými druhy jsou fajn. Mají rády plné slunce, propustnou půdu a sluší jim to ve skupinkách.

Rostou velmi pomalu, nečekejte, že vám brzy vytvoří větrolam. Zato jako živý venkovní vánoční strom jsou nádherné. Plodit šišky s chutnými semeny začínají za pár desítek let od výsadby... skvělý odkaz potomkům! Všude po světě patří jejich výtečná semena a olej z nich lisovaný k žádaným obchodním artiklům, sklízejí se a vyvážejí po tunách. Díky knihám Vladimíra Megreho o Anastazii, kde jsou borovice sibiřské nazývány „Zvonícími cedry Ruska“, mají už i svou kultovní hodnotu. Z této báječné série nadčasových a velmi moudrých knih pochází i název „rodový statek“. Určitě ji doporučuji každému, kdo chce žít vědomější život v souladu s přírodou.

Více článků z rubriky ZAHRADA na www.dumabyt.cz.

Zvláštnost jménem tis

Tisy jsem neměl rád, ty jejich rozpláclé nebo sloupovité kultivary v každém parku, u škol nebo ostříhané do geometrických tvarů v amerických předzahrádkách. Názor jsem změnil, když jsem pozoroval v přírodě nebo zplaněle v parcích jejich přirozené růstové formy. Tam vypadají nádherně, větví se ve stylu jedle a mají přirozenou eleganci. V našich lesích jsou původní a chráněné. Mohou se dožívat věku pár stovek až tisíce let. Chcete-li mít přirozený tis, musíte si ve školkách koupit Taxus baccata, bez dalšího názvu kultivaru za jménem. Tisy jsou prudce jedovaté, a to jejich větvičky i semena. Výjimkou je červená dužnina plodu, tzv. míšek, která je jedlá.

Chutná jako slizká sladká jahůdka. Semínko je potřeba vyplivnout. Prý při spolknutí, je-li nerozkousnuté, projde trávicím traktem zase ven a nic se nestane, ale nezkoušejte to. Tisy nesázejte k pastvinám domácích zvířat, hlavně koní, hrozí jim rychlá otrava ze žvýkání větviček. Tis se hodí do podrostu vyšších stromů, výborně snáší stín a celkem i sucho. Do stínu pod velké stromy můžete podsadit i naše původní jedle bělokoré, zvládnou to dobře, jen uvítají dobrý mulč kvůli vlhkosti a v krajině dobrou ochranu proti okusu.

text: Jaroslav Svoboda, foto: autor

logo MessengerPoslat Messengerem