Když dva dělají totéž, není to totéž. Tahle průpovídka se objeví vždycky, když chceme zdůraznit rozdíl mezi výsledkem činnosti či snahy dvou lidí nebo vlastně jakýchkoli činitelů (mohou jimi být třeba i instituce) podle stejného úmyslu, záměru, schématu, návodu, plánu, předpisu či hezky česky fóršriftu. Minule jsme si to názorně ukázali na sedlových střechách. Dnes se zaměříme na okenní a dveřní otvory.

Předchozí díl seriálu najdete zde.

Srovnejme si pro začátek dvě ukázky:

01

Na prvním snímku je dům, který ve své štítové stěně rozehrává diskrepanci celkem devíti oken a dveří. Je to, jak velmi rychle zjistíte, hra bez pravidel, takové architektonické catch-as-catch-can. Osově souměrný štít si říká o klidnější kompozici, okna mají celkem šest formátů a jejich nadpraží se ocitá v pěti různých výškách. Dvě okna navíc jako by přestal bavit obyčejný obdélníkový tvar a rozhodla se pro pětiúhelník, pro ošklivé seříznutí šikmou střešní rovinou. Vstupní dveře nejsou osazeny v půdorysném líci průčelí, nýbrž se ocitají v nehluboké vstupní apsidě (rizalitu), nesoucí na sobě pobytově takřka bezcennou lodžii, jejíž zábradlí z vodorovně kladených prken je pro bleděmodrou vilu poněkud příliš rustikální. Na lodžii pak ještě navazuje balkon: dolní hrana zábradlí lodžie přechází do horní hrany zábradlí balkonu takřka bez výškového odskočení. Vzhledem k tomu, že na fotografii je vidět ještě balkonek v bočním štítu (a to ještě nevíme, co zahrnují obě další fasády), začíná dům trochu připomínat kolonii vlaštovčích hnízd. Proč pociťujeme při pohledu na tuto okenní kompozici smutný nelad a snad i určitou lítost, protože nám připadá, že stačilo jen málo popřemýšlet a dům mohl vypadat významně lépe? V čem to tkví? Inu, napsal jsem, že štítová stěna je tak trochu hra bez pravidel. Jenže tak docela to pravda není.

Hra vypadá jinak. Bývá lehká, zábavná a těší srdce zúčastněných, proto ji hrají. To, co tady vidíme, ale žádné hravé potěšení není. Je to spíše zaťatá a klopotná snaha o nějaký řád (některá okna vertikálně a horizontálně lícují), která se však míjí účinkem. Je-li to nedostatkem invence, snahy, úsilí či talentu, nevíme, je ale znát, že to s potěšením nemá zhola nic společného.

02

Dům na druhé fotografii si dal, pokud jde o štít, celkem jasné předsevzetí a zadání, totiž souměrnost podle vertikální osy. Nic moc, tato kompoziční zásada je stará jak lidstvo samo. On ji ale naplnil a nežádal z ní pro naše smysly žádnou výjimku. To budí minimálně dojem solidní, umírněné procházky osvědčenou cestou bez větších terénních nerovností, o které máme jasnou představu, že vede k spolehlivému a řádnému cíli. Symetrie opravdu není vůbec hloupá kompozice.

Když dva vymýšlejí okenní a dveřní otvory ve fasádě, není to totéž.

À PROPOS...

03... kompoziční hra. Jsou domy, kde si ji můžete užít (obr. 3). Po nějaké pravidelnosti ani vidu, ani slechu. (Zdánlivě) nahodile rozhozené formáty oken a dveří po fasádě vás nutí se zasmát a potěšit se. Ne, tady se nikdo o nic nesnažil, prostě vzal hrací kostky, protřepal je v klícce z dlaní a šup – už bylo hotovo! Vypadá to tak jednoduše, žádná těžká Barbora. Při bližším pohledu na takovou fasádu si však přece všimnete jistých pravidel, na jejichž základě byla vytvořena. Jsou ale rafinovaně skryta a je třeba si dát práci je objevit.

Když ale projektant prostě neumí ty kostky rozhodit (obr. 4), bojí se je vypustit z ruky naráz, v jediném okamžiku tvůrčího záblesku. Některé, zmožen strachy a vyděšen svou smělostí, přidrží v ruce déle, aby je následně rozprostřel co možná nejpravidelněji ve snaze zaretušovat svůj odvážný úlet. Výsledkem je ale tristní hybrid.

04

dynamika. Okna a dveře dokáží každou fasádu nejen ukáznit a zklidnit, ale i jaksepatří zdynamizovat. To se dá udělat buď prostřednictvím několika formátů otvorů (ideálně v kontrastu se souměrností základní domovní hmoty), víceméně vyváženě rozprostřených po fasádě (obr. 5)...

05

...nebo i jediného otvoru, umístěného výrazně excentricky (obr. 6).

06

Tak získá dynamiku, takřka uvedeno do pohybu, pravé štítové průčelí, zatímco to levé na stejné fotografii zůstalo souměrné a velmi statické. Toto řešení štítových otvorů celý dům velmi osvěžilo: když si představím obě průčelí stejná, nebude to ono.

... „vyšlismus“. Tak jsme v studentských časech na fakultě architektury označovali okna a dveře, které „vyšly“ z dispozičního rozvrhu a nad kterými jsme si marně lámali hlavu. Dispozice si je nadiktovala, ale fasáda se s nimi velmi hádala a přela, ba někdy i hodně nelítostně prala. Později jsem pochopil, že uchlácholit tento spor patří k základům architektonické profese. A že se to dá naučit. Zmocňuje se mě ale deprese, když na svých toulkách po republice vidím, kolik lidových projektantů to nechápe a pravidelně svým klientům říkávají, že „to jinak nejde“ (obr. 7, obr. 8).

07

Text a foto: Ing. arch. Jan Rampich

logo MessengerPoslat Messengerem