Jehličnany známé i neznámé

Smrk, borovice, jedle, modřín - tak se jehličnaté stromy učí děti na základní škole. Kolik rodů nahosemenných dřevin dokážete vyjmenovat vy? Jistě si vzpomenete na túji, tis, možná cedr a jalovec, sem tam někdo zmíní cypřiš, sekvoji nebo exotickou araukárii. Ale pryskyřicí vonící svět je mnohem bohatší, existuje přibližně 70 rodů jehličnatých dřevin.

Kdybychom měli klima jižní Anglie, kde se pěstuje mnoho jehličnanů subtropického pásma, jistě by znalosti českého obyvatelstva o těchto rostlinách byly mnohem bohatší. Borovice a smrky zná každý, ale i mezi nimi se najdou druhy, které vás překvapí. Největší šišky ze 111 druhů borovic má Pinus lambertiana, dorůstají délky až 80 cm - nejsou však kónického tvaru, jak je známe u našich druhů borovic, ale výrazně protáhlé. Impozantní šišky má i kalifornská Pinus coulteri, nejsou největší, ale nejtěžší. Čerstvá šiška váží mezi 3-5 kg a místní lidová přezdívka těchto stromů je „widowmakers", tedy výrobce vdov. Gurmánům, kteří dostanou chuť na jedlá semena, doporučuje americká literatura nasadit přilbu. To smrky takové obří šišky nemají, největší mívá náš smrk ztepilý, naopak většina z 33 druhů má jen drobné.

Málo známá je velikost oválných nebo kulovitých šišek některých araukárií, změřeny byly i šišky o průměru 35 cm, to znamená větší než lidská hlava. Rozpadají se však na stromě, takže nehrozí, že by spadly někomu na hlavu celé. Nejmenší šištičky má miniaturní, jen metr vysoký jehličnan Microbiota decussata z Dálného východu nedaleko Vladivostoku - jsou veliké sotva 3 mm, stavěné jen ze dvou párů šupin. „Minišiška" obsahuje jen jedno semeno a plodí vzácně v kultuře i v přírodě. Microbiota se u nás pěstuje, sice ne příliš často, ale v botanických zahradách a arboretech ji mají všude.

Jehličí s vůní pomeranče

Mnoho jehličnatých stromů dorůstá obřích výšek a úctyhodných rozměrů, k nejvyšším však patří severoamerické sekvoje a sekvojovce. Vůbec nejvyšším změřeným stromem světa je australský eukalyptus královský, na druhé místo se však už řadí jehličnatá sekvoj a na třetí další jehličnan Pseudotsuga neboli douglaska. Japonsko-severoamerický rod Pseudotsuga se u nás jako okrasný strom pěstuje od roku 1910, na mnoha místech republiky však již zplaňuje a postupně se zabydluje v české krajině. Podle šišek jej určíte zcela bezpečně, ale má jednu zvláštnost, podle které poznáte i strom bez plodů - pryskyřice z rozemnutého jehličí krásně voní jako pomeranče.

Stromy z močálů a bažin

Nesmírně zajímavým jehličnatým rodem je tisovec (Taxodium). Například tisovec dvouřadý (T. distichum) roste v bažinách, ve stojaté vodě a vytváří velké množství kůlovitých dýchacích kořenů, trčících vzhůru kolem kmene, který  zaujme svou mohutností a tloušťkou. Největší známý jedinec Taxodium mucronatum roste v Mexiku ve městě Santa María del Tule, má průměr kmene 11,42 metru a místní kostelík se pod ním jen krčí. Tisovce se u nás pěstují dost často v parcích, jsou opadavé stejně jako modřín a na podzim se jejich jehličí barví do ohnivě zrzavého odstínu, který vyšlehává vysoko nad vodní hladinu.

Zvláštním starým rodem se čtyřmi druhy je cedr (Cedrus). Dříve rostl hojně po celé Eurasii, po době ledové zbyl jen ve čtyřech druzích v malých, od sebe vzdálených oblastech - v severoafrickém pohoří Atlas, na Kypru, v horách Libanonu a v Pamíru až Himálaji. Šišky má velké, kulovité, vzhůru postavené, nerozpadají se na větvích, ale až na zemi po opadu. Zajímavostí je, že mezi opylením a oplozením uplyne jeden a půl roku, šišky tak dozrávají na stromě až tři roky. A pokud se těšíte na chutná olejnatá semena, tak pozor, „cedrové oříšky" nepocházejí z cedrů, ale ze šišek borovice limby ze Sibiře, Kavkazu, Tater i Alp.

Jehličnanem bez jehličí je japonský Sciadopitys verticillata, který je tak jedinečný, že má sám pro sebe celou čeleď. Funkci jehlic u něj přebírají zploštělé větvičky - kladodia - které jako jehlice vypadají. Listy jsou zakrnělé, 3-4 mm velké opadavé „šupinky" a fotosyntéza v nich neprobíhá. Sciadopitys roste ve skalnatých vlhkých roklinách ostrovů Honšú, Šikoku a Kjúšú v horách. Dorůstá do 45 m výšky a může mít až 3 m v průměru. U nás se pěstuje v botanických zahradách a arboretech v teplejších oblastech, velkých rozměrů ale nedosahuje.

Jehličnany v bytě

Samostatnou kapitolou jsou tropické a subtropické jehličnany, které je možné pěstovat v interiérech.

Nejbohatším rodem teplomilných jehličnanů je Podo­carpus, více než stovka druhů roste od zasněžených novozélandských hor až po rovníkové pralesy, v Asii přesahuje na sever až do Japonska, v Americe do Mexika. Nížinné druhy bývají mohutné stromy, v horách se zmenšují se stoupající nadmořskou výškou až do keřovitého růstu. Nemají šišky, ale svítivě červené dužnaté vejcovité plody podobné tisovým. Několik druhů se často pěstuje jako pokojová nebo mobilní zeleň v nádobách, skvěle se tvarují jako bonsaje.

Vůbec nejčastěji pěstovaným pokojovým jehličnanem je Araucaria heterophylla (chybně se jí říká „pokojová jedle"), která pochází z ostrova Norfolk, ležícího východně od Austrálie. Mladé rostliny vyžadují přistínění, proto dobře prosperují v bytech, v přírodě však dospělý strom měří i přes 60 m. Pokud ji doma máte, hnojte a přesazujte ji jen velmi opatrně, když už začíná strádat, jinak vám během krátké doby začne vrcholem šťouchat do stropu.

text a foto: Romana Rybková

Poslat Messengerem

30.09.2015 | Zahrada