Podlaha je nejenom obrazným, ale i doslovným gruntem stavby a dovede výrazně ovlivnit kvalitu bydlení v interiéru. Její skladba a provedení mají výrazný vliv na energetickou bilanci domu a následně i na naše peněženky.

Často se píše o konstrukci podlahy a materiálech pro její jednotlivé vrstvy a autoři se převážně soustředí na problematiku zvukové izolace, útlumu kročejového hluku či hydroizolace. Podlaha ale plní ještě řadu dalších funkcí, jednou z nichž - a to neméně důležitou než ty ostatní - je i tepelná izolace. Navíc je to téma, které je v souvislosti s  nejrůznějšími programy úspor energii a zateplování budov opět velmi aktuální.

Teplo stoupá vzhůru

Známá poučka říká, že teplo stoupá vzhůru, a tak se při úvahách o možnostech zateplení objektu většinou zamýšlíme nad obvodovými konstrukcemi domu, izolací střechy či výplněmi konstrukčních otvorů. Teplo ale, zjednodušeně řečeno, uniká nejenom vzhůru, ale je odebíráno i těmi částmi konstrukce, které jsou „chlazeny", či jsou vlhké. V případě špatně řešené podlahy přímo nad terénem nebo nad nevytápěným prostorem uniká značné množství tepla z místnosti do terénu nebo do styku stěny se základem. Správná izolace podlahy zabrání úniku tepla a nežádoucímu prochlazování podlahy u obvodové stěny.

Voda od podlahy

Moderní podlaha je složitý systém skládající se z mnoha vrstev. I když je to složitý celek náročný na znalosti materiálů a technologické postupy, řídí se poměrně jednoduchými pravidly, například takovým, že podlaha musí být provedena kvalitně jako celek, při narušení jedné vrstvy se částečně nebo celkově snižuje účinnost ostatních. Dalším podstatným pravidlem je, že pokud není podlaha jako celek dobře izolována, ztrácejí tepelné a zvukové izolace svůj význam. I sebelepší volba izolačních materiálů nebude nic platná, pokud samotná konstrukce podlahy nebude dostatečně ochráněná proti vlhkosti.

Pro teplo je vlhkost něco jako vodič, takže vlhká podlaha náš příbytek nejenom nebude izolovat, ale naopak se stane velkým odběratelem tepla, které se bude vytrácet mimo dům. Proto jsou hydroizolační fóliové vrstvy nezbytnou součástí podlah. Pokud jsou položeny po celé ploše podlahy a následně přetaženy na zdi, pak zaručují, že se voda z povrchu, respektive z dalších vrstev, neprosákne k izolačním materiálům. Například hlavním materiálem většiny podlah je beton, který obsahuje vysoké procento záměsové vody, a proto je nutné hydroizolačními fóliemi chránit spodní vrstvy tepelné a zvukové izolace.

Podlahy „na vodě"

Moderní podlahy se řeší jako plovoucí. Nejde ale pouze o vrchní nášlapnou vrstvu, s níž jsme si zvykli tento pojem spojovat, ale o celé souvrství podlahy. Plovoucími se pak nazývají proto, že jednotlivé díly podlahy nejsou pevně spojeny s podkladní vrstvou. Naopak, jsou volně položené na izolační podložce a pevně spojené jedině mezi sebou. Podlaha tak „plave" na vrstvě pružného materiálu. Jako celek je tak lépe odizolována od ostatních konstrukcí a dilatační spáry umožňují „volný pohyb" materiálům s různou tepelnou roztažitelností. Volbou patřičných materiálů jednotlivých vrstev navíc můžeme výrazně ovlivnit stupeň tepelněizolačních vlastností, neprůzvučnosti, kročejového útlumu atd. Obecně bychom mohli strukturu jednotlivých vrstev rozdělit na:

1. Nášlapnou - „viditelnou" vrstvu, pro kterou můžeme volit mezi velmi širokou škálou materiálů, laminátovými lamelami počínaje a tepelněizolačně účinnou korkovou úpravou povrchu konče.

2. Pod touto vrstvou se nachází vrstva roznášecí, která může být z betonu, anhydritu, případně systémových montovaných desek.

3. Hydroizolační vrstva se uplatňuje u plovoucích podlah realizovaných tzv. mokrým způsobem, tedy tam, kde odléváme betonovou nebo anhydritovou roznášecí desku.

4. Další, z pohledu izolačních vlastností podlahy nejdůležitější, je tzv. vrstva pružná. Její tloušťka a výběr materiálu jsou rozhodující pro zvukopohltivost podlahy, kročejový útlum, ale také pro tepelněizolační vlastnosti. Zde je nutné dodat, že ve skladbě podlahy je pro izolaci zvuku a tepelnou neprostupnost většinou používán jeden základní materiál - například polystyrenové desky. Volbou materiálu u ostatních vrstev, zejména nášlapné, pak tyto záměry můžeme ještě posílit.

K nejvhodnějším tepelně a zvukověizolačním materiálům pro plovoucí podlahy patří rohože z kamenné vlny, které přinášejí kromě zvýšení kročejové neprůzvučnosti i zlepšení neprůzvučnosti vzduchové a zvýšení tepelněizolačních vlastností realizované konstrukce. Síla a druh použitého izolantu pak mohou ovlivnit takové záměry, jako je například pokládka teplovodního nebo elektrického podlahového topení.

Lehké a těžké podlahy

Konstrukce plovoucích podlah se následně dělí podle typu desky roznášející zatížení působící na pružnou podložku. Lehké plovoucí podlahy jsou systémy montované suchou cestou na bázi velkoformátových systémových desek ze sádrokartonu, sádrovláknitých desek, dřevotřískových, dřevoštěpkových či cementotřískových desek. Roznášecí vrstva se vytváří tak, že se na izolační desky z minerálních vláken - například Rockwool - pokládají sádrokartonové, cementotřískové nebo sádrovláknité desky (Knauf, Rigips, Fermacell) ve dvou vrstvách.

Dají se také použít dřevotřískové desky na pero a drážku. Výhodami jsou suchá a rychlá montáž, nízká tloušťka podlahy a výborné tepelněizolační a akustické vlastnosti. Přednostmi lehkých plovoucích podlah montovaných suchou cestou je zejména to, že každý z použitých materiálů pro jednotlivé vrstvy má výborné parametry pro tepelnou izolaci, jakož i to, že se do systému nedostává žádná voda.

Podlahové skladby

Výhodou tzv. těžkých plovoucích podlah jsou jejich velmi dobré akustické parametry dané velkou masou materiálu. Sem můžeme zařadit podlahy, u kterých je plošná hmotnost větší než 75 kg/m2. Tento druh podlahové skladby má oproti lehké také mnohem vyšší únosnost. Nevýhodami jsou mokrý proces, větší záběr světlé výšky místnosti a vysoké zatížení stropní konstrukce. Roznášecí vrstva betonové mazaniny totiž musí mít minimální tloušťku 50 mm, do ní se klade výztužná ocelová síť s oky 150/150.

Při použití anhydritové mazaniny místo betonové můžeme snížit tloušťku vrstvy cca o 10 mm, protože anhydritové lité podlahy mají vyšší pevnost v tahu a ohybu než betonové.

Materiály pro teplo

Pro tepelnou izolaci podlahy existuje celá řada materiálů vhodných jako izolanty. Můžeme je rozdělit na měkké a tuhé, vláknité, lehčené nebo organické a především dnes hojně používané minerální vlny. K měkkým materiálům se řadí textilní plstěnce, k tuhým pak heterogenní materiály z pryže nebo plastu.

Mezi lehčené a dnes také hojně vy­užívané hmoty patří pěnový polystyren, dále polyetylen a polypropylen známé pod zkratkami PE a PP. Sem také patří již zmíněné izolanty z minerálních vláken.

Polystyren s příměsí grafitového prachu

Mezi nejpoužívanější patří desky z tvrdého a objemově stálého extrudovaného polystyrenu a minerálně vláknité bloky nebo pásy. Relativní novinkou s vynikajícími tepelněizolačními vlastnostmi je i polystyren s příměsí grafitového prachu.

Výhodou tohoto materiálu je, že pro dosažení stejného tepelného odporu můžeme použít tenčí vrstvu, a tím také ušetřit na výšce podlahy. Při výběru tepelněizolačního materiálu do konstrukce podlahy je důležité přihlédnout k třídě hořlavosti v závislosti na místě určení. Z dalších důležitých aspektů jmenujme například údaj o objemové deformovatelnosti, který se ukáže jako důležitý pro výpočet spotřeby betonu při lití roznášecí vrstvy.

text: Stojan Černodrinski, foto: archiv firem a redakce

Poslat Messengerem

17.06.2015 | Stavba